Že Čína ve svých rozvojových plánech do velké míry sází a technologický pokrok není třeba moc opakovat. Určitě to platí u takových těch komerčně bezprostředně užitečných oborů. Ale Čína nezůstává jen u nich. (Foto: Youtube)

Usiluje o technologický pokrok při prolamování nových hranic jak v technickém výzkumu tak nových hranic ve vědeckých výzkumech dosahovaných novými technologiemi. Proto je např. zemí, která zřejmě daleko nejvíce vyvíjí technologie pro výzkum mořského dna a pro průzkum hlubokých oceánů vůbec, které představují svět, jenž je sice na naší planetě, ale o moc více o něm nevíme než o povrchu Marsu. Přičemž hlubiny oceánů by v budoucnu zřejmě mohly sloužit jako dobrý zdroj k těžbě mnoha surovin.

Také vývoj čínských kosmických technologií nabývá čím dál více charakter pokusů o průlomy ve zkoumání kosmického prostoru a nezůstává jen u budování průmyslů komunikačních, meteorologických a dalších satelitů k průzkumu Země, pro satelitní navigaci a další v podstatě komerci. Tyto záměry jsou zakotveny i v čínské 14. pětiletce (2021-2025), kde se kromě takových věcí jako posilování technologické soběstačnosti v kosmických technologiích aj. praktičnostech mluví i o pokrocích ve výzkumu kosmu.

V poslední době i vidíme, že průzkum kosmu se v Číně dostává čím dál více do tempa. A čím dál více nejde jen o zkoušení technologií pro výzkum kosmu, ale spíše o využívání nově vyvinutých technologií se značnou jistotou v rozbíhajících se výzkumných programech. O čemž svědčí např. poslední kroky v programu čínských lunárních misí Chang’e, kdy při té poslední, která zase po generacích přinesla z Měsíce na Zem vzorky, šlo o komplexní misi o mnoha částech s návratem vzorků na Zem, kdy ty operace sloužící k návratu byly hned napoprvé zkoušeny v součinnosti bez předchozích dílčích zkoušek.

Lunární program Čína zpočátku opatrně pokusnicky rozběhla už od roku 2007 a obnášel za tu dobu pět misí Chang’e. Kosmická výzkumná aktivita začala nabírat na tempu po zveřejnění bílé knihy o kosmických aktivitách roku 2016, kde byly jasně formulovány záměry stát je kosmickou velmocí ve všech směrech a získání v tomto oboru schopností nezávislého dosahování inovací, provádění vědeckých objevů a vývoje špičkových řešení, kdy si Čína slibovala, že tím tak či onak přispěje ke svému trvale udržitelnému ekonomickému a sociálnímu rozvoji, k bezpečnému zaručení národní bezpečnosti, ke zdokonalení zdravé a efektivní veřejné správy, ovšem i to, že i jiné země naláká do vzájemně výhodné mezinárodní výměny a spolupráce.

A výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Roku 2018 vystartovala lunární mise Chang’e-4. Donesla na orbitu Měsíce průzkumný a komunikační satelit, z nějž na odvrácenou stranu Měsíce sestoupil přistávací modul, ze kterého se oddělilo průzkumné vozítko, jež tuto část povrchu poprvé v historii napřímo prozkoumalo a přineslo zcela nové objevy. Také obrázky z této části lunárního povrchu posílané přes lunární satelit byly v lecčems nové. Takže přes podobnost s předchozí misí Chang’e-3, která také přistála na Měsíci, ale na jeho přivrácené části, docházelo k novým objevům, neboť šlo o první přistání na odvrácené straně. Výhledově v pozdějších misích se počítá i s přistáními na lunárním pólu v zastíněném kráteru, což má být obzvláště zajímavé, kvůli tomu, že měsíční regolit zde má být prosycen látkami přinášenými slunečním větrem jako heliem 3 pro fúzní jaderné reaktory budoucnosti, ale také třeba vodou, pro budoucí lidské mise a někteří se dokonce domnívají, že by z ní šel vyrábět vodík jako palivo pro sondy do vzdálenějšího vesmíru, které by jednou mohlo vyjít levněji vozit z Měsíce než ze Země.

Zatím poslední provedenou misí, ač ne poslední z plánovaných misí v tomto programu, byla Chang’e-5, která kromě spousty obrázků a průzkumů povrchu prováděných vlastními silami, dovezla na zem 16. prosince 2020 poprvé po odmlce v lunární kosmonautice vzorky měsíčních hornin. Některé vyvrtané až z hloubky metr pod povrchem. Poslední předchozí návratovou misí se vzorky byla sovětská sonda Luna 24 roku 1976.

Jelikož Čína s Ruskem už spustily spolupráci na budoucí lunární stanici osazené lidskou posádkou, čekají asi lidstvo v dohledné budoucnosti zajímavé kosmické poznatky.

Poslední z čínských kosmických úspěchů, který se teprve rozbíhá, je stavba Nebeského paláce, čili stálé kosmické stanice Tiangong, kdy její první modul odstartoval letos v dubnu, mezitím tam přiletěl a připojil se kosmický koráb Shenzhou-12 s kosmonauty, kteří stanici zprovozňují a provedli venkovních kosmickou procházku, aby ji zkontrolovali. Číně byl na nátlak USA zakázán přístup k projektu Mezinárodní kosmické stanice, která teď dosluhuje, aniž by měla náhradu, zatímco nová čínská stanice svou misi teprve začíná.

Další v současnosti probíhajících misí je první čínský projekt průzkumu vzdáleného vesmíru konkrétně Marsu, kolem něhož nejenže krouží čínský průzkumný a komunikační satelit, ale na jehož povrchu také pojíždí úspěšně vysazené vozítko Zhurong a zásobuje Zemi zajímavými obrázky a poznatky o zdejším prostředí. Čína je tak třetí zemí, které se kdy podařilo na Marsu úspěšně přistát po USA a Rusku, kdy evropská sonda, které se o to pokusila, při svém nebezpečném přistání ztroskotala.

Čína v současnosti mílovými kroky dohání skoro všechny technologické obory, ve kterých dosud zaostávala. V řadě oborů, jako třeba jaderná energetika, už světovou špičku dohnala. A k takovým oborům, kde se úspěšně přidala ke světové špičce, patří bezpochyby kosmické technologie a výzkum vesmíru.

Čína však nehodlá svých kosmických úspěchů využívat k nějaké formě výlučnosti. Její výzkumné kosmické programy jsou otevřené mezinárodní spolupráci a třeba mise na Mars je značně osazená různými přístroji z Francie, Rakouska apod. Čínský záměr budovat komunitu sdílené budoucnosti lidstva v kosmu tvrdě platí. Dobývání kosmu bude pro všechny jak přínosnější, tak i levnější, když půjde o partnerství napříč národy. A staročínské „Jak na nebi, tak na zemi,“ se má v čínském kosmickém programu mezinárodní spolupráce ve vysoké míře uplatňovat.

Že rozsáhlé programy kosmického výzkumu se dají dělat daleko efektivněji v mezinárodní spolupráci, kdy země sdruží prostředky a využije se komplementarit, že každý umí něco, v čem ostatní tak dobří nejsou, a dohromady se vše doplňuje v daleko dokonalejším celku, než jaký by dosáhl každý sám, se dobře ukazuje na dobíhajícím projektu Mezinárodní kosmické stanice. Taková spolupráce je i dobrým výchozím bodem k rozsáhlejším mezinárodním nejen výzkumných a technologickým, ale i komerčním spolupracím a působí jako faktor tlumící různé politické a ideologické rozmíšky mezi zapojenými národy, uzavírá článek.