Zřejmě největším rozvojovým projektem naší éry je Iniciativa pásu a cesty (BRI) přezdívaná Nová hedvábná stezka. (Foto: Flickr)

Ta globálně vytváří investiční příležitosti s veškerým s tím spojeným růstem prosperity a vytváří i nové předivo ekonomických a politických vztahů i finančních uspořádání.

A na úspěch tohoto projektu se záští pohlíží zejména jestřábí kruhy v anglosaských zemích, nejvíce v USA, což se odrazilo i v nedávné studii amerického ministerstva zahraničí o BRI, píše se v článku.

Studie samozřejmě zaujímá negativní postoj k iniciativě BRI, která úspěšně vytěsňuje projekty rozvojové pomoci a rozvojového financování, v jejichž pozadí stojí USA, a vyjadřuje se ve shodě s propagandisty, co jej označují za neo-koloniální projekt a dluhovou past, kdy prominentní místo v záštiplné argumentaci zaujímá existence údajné dluhové bubliny 385 miliard dolarů závazků chudých zemí u čínských bank, kdy tyto čínské pohledávky jsou před zprávami o zadlužení daných zemí skryty. Těžko polemizovat se samotným číslem, protože metodika, jakou k němu tvůrci zprávy dospěli, zůstává skryta, leč politizace použití těchto údajů si proti-argumentaci zasluhuje.

Zpráva jejich výzkumné skupiny mluví o „objevu“ dluhové bubliny miliard dolarů rozvojových zemí u čínských bank spojené s projektem BRI. Do časů rozběhu BRI roku 2013 byly totiž dluhy rozvojových zemí u čínských státem ovládaných bank dluhem států. Dnes je 70% čínských půjček poskytnuto společnostmi, bankami a speciálními investičními fondy včetně soukromého kapitálu.

Tyto dluhy prý zůstávají přehlíženy Systémem dlužníků Světové banky (DRS), neboť si je vlastně nepůjčují státy, a tak mají tyto země prý zadlužení 5,8% svého HDP u Číny, tj. 385 miliard $, které zůstává utajeno. A autoři se radují, že prý řada vůdců rozvojových zemí teď z infrastrukturních rozvojových projektů BRI couvá a účastníci prý svého zapojení litují.

Dalo by se snad i říci, že tvrdí, že některé země začínají mít k rozvojovým projektům v partnerství s Čínou stejný vztah, jaký mají k neblaze proslulým úvěrům u Světové banky, Mezinárodního měnového fondu (MMF) a u dalších lovců rozvojových zemí do dluhových pastí s následným vyděračským vymáháním, při němž se zabavuje (privatizuje) národní majetek a podlamuje státní suverenita. A že se tedy mají radši přidat k těmto neblaze proslulým projektům rozvojové „pomoci“ než k rozvoji v rámci BRI.

Metoda zkoumání uváděného financování, jakou použili, je naprosto neprůhledná, a pokud by měla být věrohodná, musela by být dost složitá. Nejde totiž o žádnou rozvojovou pomoc poskytovanou státům. Jde o složité soustavy investičních projektů vzniklých ze vzájemného partnerství místních soukromých či státních investorů s čínskými bankami a dodavateli na budování převážně dopravních a energetických infrastruktur, kdy struktura financování je vždy jiná, střižená na míru dané investici a zúčastněným subjektům. Jsou to společné projekty partnerských podnikových seskupení.

Také s úročením půjček na projekty u čínských bank je to o dost jiné. Věřitelé, když se dostanou do potíží, dostanou obvykle odklady splátek a občas dochází i k jejich prominutí. Ukazovalo se to názorně během pandemické ekonomické deprese. Také úroky jsou v porovnání s rozvojovou pomocí od MMF či Světové banky velice nízké a často se postupně s umořováním úvěru snižují.

Účelem čínských dluhů totiž není v první řadě vydělat na úroku, nebo používat úvěrů jako nátlakové páky. Raději chtějí více projektů, tedy větší konkurenceschopnost svých úvěrů, jimiž vytlačují ty instituce „rozvojové pomoci“, kvůli čemuž teď ta americká zpráva lamentuje a jejich investiční a úvěrovou přitažlivost zkouší očerňovat, když MMF aj. jsou stále méně oblíbené kvůli svým smluvním podmínkám, vysokým úrokům, nucením že ty projekty musí být zelené (udržitelné) a nutností prodat se, když dojde k potížím, kvůli čemuž je třeba Zambie, Mosambik a Tunisko v dluhové krizi a Súdán má u MMF dluh 8% svého HDP.

Dokument by však chtěl, aby se země raději přidávaly k rozvojové iniciativě zotavení po pandemii Davosu a G7 – Vybudujme svět znovu lepší (B3B) – k čemuž by G7 chtěly přesvědčit nejen rozvojové země, ale i EU a celý svět. B3B by měla BRI vytěsnit a nahradit, čemuž má napomoci i uvedená zpráva, kdy samozřejmě jde o obnovu postavení USA jako globálního hegemona a odstavení Číny z pozice lokomotivy globálního rozvoje. Země si tedy mají infrastruktury řádně financovat od MMF a ne v rámci BRI, jak o tom mluvil v interview pro Reuters jeden z hlavních autorů řečené zprávy Parks.

Země usilující o rozvoj v tom mají však obvykle dost jasno a nenechají se jen tak takovými zprávami zmást. Dluhové krize u MMF aj. nahání strach celému světu a způsoby zacházení s dlužníky v potížích z jejich strany jsou pro ně noční můrou. Ty řeči o neo-kolonialismu a o dluhových pastech určitě pro jejich rozvojovou „pomoc“ platí.

Na druhou stranu kritika zadlužování kvůli BRI popírá jejich vlastní ekonomickou teorii, v níž se učí, že dluh je zdroj bohatství a nedostatečná zadluženost podniku nebo i státu je projevem nekompetence vedení a mrháním prostředky, což v případě dobrých dluhů jistě i platí. Např. státu se vyplatí vzít si úvěr na investici do infrastruktury, která následně přinese ekonomický růst, pokud se tím zvýší daňové výnosy více než úroky z potřebného úvěru a celá společnost na tom zbohatne.

Také je to v rozporu s posmíváním čínské účasti v BRI, že projekt se jim při výnosech z jejich úvěrů nemůže vyplatit. Kdybychom jim měli věřit, tak by to byla od Číny dobročinnost, to ale není, Čína na tom vydělá. Čína na financování zahraničních infrastrukturních projektů pohlíží podobně, jako když si staví infrastruktury doma. Stát, když postaví silnici, tak nevydělává ze silnice, nýbrž z daňových výnosů z aktivit, které díky té silnici mohou existovat. Čína také nepotřebuje vydělat na úrocích z úvěrů na projekty vybudování přístavů či rychlostních železnic, ale ty čínské podniky, které to postaví, na tom určitě vydělají, ale hlavně se tím vytvoří následné investiční příležitosti do ekonomických pásů kolem těch cest a elektráren, kdy do těchto následných projektů čínské banky a podniky investují nebo je úvěrují za komerčních podmínek, aby dobře vydělaly až na nich a na prosperitě, jakou budované infrastruktury přináší, nikoliv na budování infrastruktur samotných.

Vydělává tedy na společné prosperitě, kterou pomohla vytvořit, nikoliv na své pomoci, při vytvoření investičních příležitostí, k níž přistupuje částečně jako k vlastní investici do budování ekonomických příležitostí nejen pro své partnery, nýbrž i pro sebe, když bude se svými partnery dále spolupracovat. A raději, než by své partnery ochudila, chce, aby bohatli, neboť spolupráce s nimi pak bude o to výnosnější. Chce-li tedy iniciativa – Vybudujme svět znovu lepší (B3B) – konkurovat BRI, musí přijít s něčím lepším, než je dosavadní rozvojová „pomoc“ nebo takovéto očerňující zprávy o financování BRI.