V poslední době se v USA z politiky ohrazování jejich rivalů stala přímo posedlost. (Foto: Flickr)

Jako se tonoucí stébla chytá, tak se Washington chytá politiky duálního ohrazování, v němž se pokouší souběžně dvě svěové supervelmoci – Čínu a Rusko – vytlačit  z hlavních globálních dodavatelských řetězců a navíc i jako párie na okraj mezinárodní komunity, k čemuž zaranžovaly dvě krize, které tomu mají napomoci – Ukrajinskou a Tchajwanskou. Samozřejmě, že tím vyvolávají pohyby v geopolitickém přeuspořádání světa a svět směřují k nějaké inovaci existujícího mezinárodního řádu.

Asi naivně sní o tom, že svět zase přinutí směřovat k unipolárnímu pořádku pod americkou hegemonií a v podstatě s feudálním panováním nad světem. Svět se ale začne hýbat o to rychleji podle své vlastní dynamiky a podle tendencí, k jakým přirozeně směřuje. Je to jako zažehnout požár nebo strhnout lavinu a čekat, že se ty rozběsněné živly budou chovat podle naší představy a vůle.

Naivita takového počínání poněkud nedovyvinutých Washingtonských stratégů už dokonce donutila skutečného amerického geopolitického myslitele a protřelého diplomata Henryho Kissingera, aby za ni současné krátkozraké washingtonské jestřáby zkritizoval, kdy řekl: „USA jsou na pokraji války s Ruskem a Čínou kvůli problému, na jehož vzniku se podílely, aniž by měly koncept, jak to případně ukončit, nebo představu, k čemu to vlastně povede.“

Jediný mocenský přínos pro Ameriku je, že se Evropa přestala poohlížet po vlastní strategické autonomii a vlastním bezpečnostním systému mimo rámec NATO, a ještě ke své škodě sype do kapsy amerického vojenskoprůmyslového komplexu a dalších privilegovaných kapitálových skupin.

Ve zbytku světa, včetně řady zemí, které bývaly pod americkým vlivem, to spíše vede k odpojování od světového pořádku protlačovaného Washingtonem a k vyhledání možností zapojit se do nových, na partnerské vzájemně výhodné spolupráci založených seskupení, a tedy směřovat k multipolárnímu světovému řádu, který se teď vytváří, a oni se tomu musí přizpůsobit a ukout si alternativní partnerství.

Do očí to bije v případě tradičních amerických skoro vazalů jako arabská ropná království, kdy Saúdská Arábie a UAE se hrnout do Šanghajské organizace pro spolupráci (SCO). Např. Saudové v poválečné éře vždy stáli na americké vojenské podpoře a byli svou ropou hlavní oporou americkému dolaru a jeho dominantní světové roli. Ty ale nejenže se chystají přidat se k tomuto uskupení, kolem nějž se utváří nové ložisko přepracování současných světových uspořádání podle nových trendů, ale v Ukrajinské otázce zaujaly neutrální postoj a nenechají si touto záležitostí kazit vztahy a spolupráci s Ruskem. Tyto země silně s Ruskem a zejména s Čínou posilují spolupráci a vůbec nebaští americkou povídačku, že Čína a Rusko jsou revizionistické státy rozvracející současný skvělý mezinárodní řád.

Mezi většinou takovýchto zemí spíše převládá přesvědčení, že z Číny se stala země striktně dodržující a podporující mezinárodní řád dohodnutý při vzniku OSN, zatímco USA svévolně vnucují vlastní dirigismus mimo tento rámec včetně všelijakých sankcí bez opory v rozhodnutí OSN, tudíž vlastně podle skutečného mezinárodního řádu nezákonných. Čínský prezident Xi se dokonce v projevu k Davosu roku 2017 vysmál snahám o nějaké ohrazování a označil pokusy „zpřetrhat toky kapitálu, výměnu technologií, výrobků, průmyslu a lidí mezi ekonomikami za snahu vytlačit vody z oceánu zpět do izolovaných rybníčků a říček,“ tudíž za nesmysl.

Čína si v současném „skutečném“ mezinárodním řádu a volném trhu libuje a má z něj nesmírný prospěch. Jen se jí nelíbí, aby takový systém byl ameriko-centrický s naprosto neproporcionálním vlivem USA na světový pořádek a i s Ruskem v ameriko-centrismu vidí pro svět překážku proti směrování ke zdravému, na partnerství založenému pořádku oproštěnému od diktátu a šikanování privilegovaných. Proto jsou tedy tyto země „revizionisty“ světového řádu.

Země, jako Saudská Arábie, se také musí bát, že i ony se stanou za svou neposlušnost předmětem amerického vydírání, a tak rády hledají nové partnery spolu, s nimiž tomu budou čelit. Saúdové pod vedením Washingtonem nemilovaného korunního prince Mohammada bin Salmana adaptabilně hledají, jak se přizpůsobit novým realitám na trzích, kdy Salman nachází výnosnější cestu než ta dosavadní v čím dál užší spolupráci s Čínou a v koordinaci počínání na trhu paliv s Ruskem. Všichni vědí, že Washington by rád Salmana nahradil sesazeným korunním princem Muhammadem bin Nayefem, který vyklidil pozice, protože ve své náklonnosti k USA nedovedl zemi vést k prosperitě tak adaptabilně, jako to teď dělá Salman. Země se tedy děsí, že dojde na americké pokusy o změnu režimu, kdy představa, že z hlavních arabských království udělají washingtonští jestřábi novou, větší Sýrii, je dost hororová

Arabské královské rodiny i další tamní významné rody mají též obavy, aby USA a Západ pod jejich vlivem případně nezačal se sankcemi, kdy bude zabavovat královským rodům majetky umístěné na Západě, jako když zabavil ruské majetky – údajně kvůli Ukrajině. Shání tedy mezinárodní přátele se značnou vahou a seskupení zemí jako SCO, která je mohou zaštítit před nepatřičným vlivem Západu. A přátelé jako Čína a Rusko jsou proto pro ně ještě atraktivnější.

A samozřejmě tento přístup někdejších nohsledů Ameriky z většiny poválečné éry není žádnou zvláštností, spíše ho lze považovat za velice ilustrativní příklad a značně reprezentativní vzorek zemí, na nich se ukazuje, o co se teď státy mimo Atlantickou oblast snaží skoro všude, ať je to ve zbytku Asie, v Africe nebo po celé Latinské Americe či v Oceánii.

Vstupem do SCO by se tato arabská království také mohla dostat do organizace pracující na zaštítění svých členů a partnerů před možnostmi hrozících amerických sankcí. Např. 16. srpna nabídl ruský ministr ekonomického rozvoje možnost připojení států SCO k systému výměny finančních zpráv SPFS, což je ruský ekvivalent ke SWIFT. Kdy SWIFT USA hojně používají jako své zbraně, kdy neoblíbeným státům, jako Rusko nebo Írán do něj vstup odpírají, a zároveň tam přes finanční toky sledují, kdo si dovoluje volně obchodovat a nerespektovat jimi svévolně jednostranně vyhlašované sankce bez podpory OSN.

A zatímco spousta zemí „stojí frontu“, aby se mohla připojit k SCO, nebo k BRICS, tak spolupráce s takovými spolky, jako je G7, moc atraktivní není a vliv a vážnost G7 ve světě od vyloučení Ruska, s nímž to bývalo G8, jen výrazně upadá, zatímco jiné mezinárodní spolky jdou nahoru. Probíhá tedy přesun geopolitického těžiště a adaptabilní země, jako arabská království, na to reagují a přizpůsobují se tomu, kdy svou politikou duálního ohrazování tento trend USA vlastně jen posilují a jejich politika jim zákonitě vybuchuje do tváře. Takže ta Kissingerova předpověď o pro Washington neznámém výsledku se krásně naplňuje.

Zdroj: cri.cn