V poslední době se americký umělecký směr čínského hororu dostává při malování děsivých čínských čertů na zeď do nových úrovní přesahujících i ty nevynalézavější autory sci-fi. (Foto: Flickr)

Např. čínská okrasná zahrada ve Washingtonu D.C., protože jsou na ní komunikační uzly od největšího zdroje amerického děsu firmy Huawei, která sesadila USA z trůnu jedničky síťových technologií, tak bylo „zjištěno“, že ta zahrádka je zničující hrozbou, neboť je nejen schopnou vám při procházce mezi okrasnými dřevinami poskytnout komunikaci mobilem a wi-finou, ale těmi mikrovlnnými přípojkami také zhatit Bílému domu a Pentagonu vydání rozkazů k úderům jadernými zbraněmi a hacknout americké strategické velení.

Co je ale zahrádka proti čínskému kosmickému programu, který je teď líčen jako nové závody ve zbrojení a pokus o ovládnutí světa z vesmíru. Např. magazín National Interest démonizuje takové věci, jako čínský lunární program a kosmickou stanici s posádkou jako „hrozbu americkému vůdcovství v kosmu a narušení americké národní bezpečnosti.“ I šéf NASA veřejně vykřikoval, že čínský kosmický program je vlastně jen forma agrese až s takovými perlami, jako že taikonauti na kosmické stanici se snaží, aby z ní mohli sestřelovat americké satelity.

Z NASA se též ozývají výkřiky o tom, jak Čína pro své kosmické závody krade Američanům jejich konstrukce. Je-li tomu tak, potom je Čína ve zvládání „ukradených“ technologií asi lepší než jejich samotný tvůrce, protože stejně jako Čína s Ruskem Americe „ukradly“ hypersonické technologie, které už mají roky standardně nasazené, zatímco v USA se s nimi zatím dělají začátečnické pokusy, tak si Čína staví kosmickou stanici nové generace a vozí kameny z Měsíce, asi technologiemi „ukradenými“ USA, které Americe teď chybí v šuplíku, a proto své technologie na rozdíl od Číny neumí. A samozřejmě, že čínský kosmický program je „vojenský“, i když třeba „agresivně“ přiváží lunární horniny, kdy prý hrozí, že Měsíc si Čína zabere.

Samozřejmě, že zvláště takové ty běžné komerční kosmické infrastruktury jako satelitní navigace, komunikace a meteorologické, oceánografické, agrotechnické snímkování je podle nich agresivní vojenské počínání a budovaná stálá kosmická stanice Tiangong, ke které se upírají zraky fanoušků kosmonautiky a vesmíru celého světa jako k naději, že se v tomto oboru zase začne něco dít, je podle washingtonské propagandy v podstatě vojenskou základnou.

Spolu s tím mají Spojené státy jako jediné na světě od roku 2019 vlastní kosmické bojové síly a pořád usilují o nějaký program kosmického zbrojení, který by jim konečně zajistil převahu nad světem, když všechny snahy o strategickou převahu v pozemním počínání dost selhávají. Přitom naopak další kosmické mocnosti, jako Čína a Rusko, usilují o rozšíření systému mezinárodních smluv, který toto zakazuje. Čína se navíc usilovně snaží zabránit, aby v kosmu vznikly podobné kosmické závody jako v 60. a 70. letech, kdy kosmonautika bývala vlastně jakousi projekcí závodů ve zbrojení do kosmu.

Americký vojenskoprůmyslový komplex ovšem evidentně o takovýto charakter konkurence kosmických programů usiluje, dokonce se v kosmu začíná chovat tak trochu jako při svých námořních provokacích v Jihočínském moři či kolem Tchaj-wanu, o čemž svědčí takové epizody, jako když trvalé zastupitelství Číny u OSN podalo generálnímu tajemníkovi této organizace 3. prosince nótu ohledně toho, že dva satelity americké Starlink provedly těsná přiblížení k Čínské kosmické stanici, čímž ohrozily ji i životy její posádky, což ve druhém případě dokonce vedlo, k provedení záchranného manévru stanicí, aby se vyhnula hrozbě kolize.

Ale i ten zoufalý úhybný manévr USA následně vyhodnotily jako hrozbu, neboť svědčil o „bojové připravenosti“ Číny vzdorovat v kosmu „mírumilovnému“ americkému útoku. USA však ohrožující přiblížení k čínským satelitům provádí v poslední době dost často. Dokonce se tím i pochlubily na mediálním kanálu Space News, kde mezi blízkými skoro střety uvedly i manévr svého špionážního satelitu USA 270, který se skoro otíral o čínské satelity, jakmile se usadily na geostacionární dráze, kdy čínské reakce, jako zaměření přístrojů na přibližující se satelit prohlašují za důkaz čínské agresivity, neboť jsou svědectvím bojové připravenosti reagovat na počínání USA, a to je pro Washington enormní hrozba. Přičemž zároveň „kvůli těmto hrozbám“ USA odmítají všechny návrhy na mezinárodní smlouvy k omezení kosmického zbrojení.

Přitom americká média jako National Interest tento měsíc tvrdila, že čínské kosmické snahy jako kosmická stanice Tiangong, Mezinárodní lunární výzkumná stanice a všechny její malé satelity jsou „součástí strategie přepsat pravidla chování v kosmickém prostoru, aby Čína mohla přezírat mezinárodní normy včetně jediné mezinárodně závazné Smlouvy o vesmíru, přičemž zrovna USA jsou tím, kdo vytvoření nějakého důkladnějšího právního rámce chování ve vesmíru a zabránění jeho militarizaci blokuje.

Počínání amerických kosmických šéfů není jistě bezdůvodné. Kosmický průmysl je součástí vojenskoprůmyslového komplexu a i přesvědčování politiků k vyčlenění rozpočtu funguje jen, když má militantní charakter. Kongresmani nevidí obvykle užitek v dovezení měsíčního „šutru“ k ukojení choutek vědátorů, když jde ale o v podstatě vojenskou zakázku, tak je to pro ně důvod ke štědrosti. Ale k realitě má líčení čínské motivace ke kosmickému výzkumu daleko.

Pro Čínu je v tom zase další příležitost k projektům sdílené budoucnosti lidstva, kdy zosnuje nějakou iniciativu, která je zdrojem investičních příležitostí a možností vysoce vzájemně výhodné spolupráce, ze které všem plyne značný prospěch, a které v reálu postavení Číny jako vytouženého vyhledávaného partnera pro spolupráci budují robustněji, než jaké může být postavení hegemona, jehož pozice plyne z vojenské síly. A tak i čínský kosmický program, do kterého lákají partnery z celého světa, funguje stejně jako Iniciativa pásu a cesty a je to také taková „Hedvábná stezka do vesmíru spolu s Čínou.“

Proto od roku 2016 už Čína podepsala 46 smluv o kosmické spolupráci a memorand o porozumění s 19 zeměmi a regiony a čtyřmi mezinárodními organizacemi. Úzkou spolupráci přitom buduje s Evropskou unií a s prakticky všemi regiony zapojenými do té pozemské „Hedvábné stezky“ iniciativy BRI, zejména se zeměmi ASEAN, Africkou unií, zeměmi z Ligy arabských států a s latinskoamerickými zeměmi, kdy tyto země se nezapojují jen do takových komerčních věcí jako navigační systém BeiDou, ale účastní se i průzkumu hlubokého vesmíru, takže přístroje z EU či z Argentiny najdete třeba v misích průzkumu Marsu. V Číně bylo též zřízeno Asijsko-pacifické centrum kosmických technologií, kde Čína vychovává specialisty pro tento obor z 60 zemí celé této oblasti. Ohromného rozsahu má nabýt tato mezinárodní spolupráce po úplném rozběhu kosmické stanice a po vybudování lunární stanice.

Zdroj: cri.cn