Teď čtvrtého ledna britský soud odmítl požadavek Spojených států na vydání zakladatele WikiLeaks Juliana Assange na základě 18 federálních obvinění, zvláště získání a sdílení utajených materiálů vztahujících se k národní bezpečnosti. Tento krok přišel jako překvapení a aktivisté jej vzhledem k tak nespravedlivým okolnostem z dobrých důvodů uvítali, ale právní zdůvodnění za odmítnutím je krokem špatným směrem. (Foto: Wikimedia)

Podle soudkyně Vanessy Baraitser by vydání Assange bylo vzhledem k jeho křehkému duševnímu stavu „skličující“. Ta řekla: „Jako soudce připouštím, že pro zákaz vydání vyžaduje sklíčenost hodně vysoký práh… Avšak ten je splněn vzhledem k tomu, že zdravotní stav pana Assange by se za takto tíživých podmínek mohl zhoršit až tak, že by ho přiměl spáchat sebevraždu s natolik ‚cílevědomým odhodláním,‘ jaké je příznačné pro jeho poruchu autistického spektra.“

„Učinila jsem nález, že zdravotní stav pana Assange je takový, že vydat jej do Spojených států amerických by pro něj bylo skličující,“ dodala ve zdůvodnění svého rozsudku přístupném na internetu.

O tom, že by takové vydání bylo skličující, není žádných pochyb. Assange by byl bezpochyby umístěn na samotku a vystaven tomu nejhoršímu možnému zacházení, např. takovému, jako se dostalo Chelsee Manning, také vynašeči, který údajně svého času pomohl Assangemu odhalit válečné zločiny USA.

Je ironií, že odhalení z WikiLeaks byly předzvěstí toho, co mělo Assange asi čekat, přičemž on si toho byl dobře vědom, což je dost možná důvod, kvůli kterému je v takové duševní tísni.

Uvedené prohlášení od britského soudu ve skutečnosti podporuje tvrzení, že taktika zadržování ve Spojených státech, zvláště držení na samotkách, je opravdu skličující formou mučení, kterou je třeba opovržlivě odsoudit i bez ohledu na individuální situaci s duševním zdravím u Assangeho. V první řadě to ovšem pro zahraničí odhaluje pravdivost toho, že vláda USA uplatňuje politiku neobyčejného „útlaku“.

Taková interpretace však asi vyžaduje určité čtení mezi řádky. Z tohoto rozsudku je ovšem, jak konstatovalo i americké ministerstvo spravedlnosti, naprosto jasné to, že právní věc, o kterou USA šlo, u tohoto soudu bezpochyby zvítězila, což je nicméně smrtelná hrozba svobodě slova všude po celém světě.

Stella Moris mluví s médii před budovou Old Bailey ještě spolu s mluvčím WikiLeaks Kristinn Hrafnsson poté, co vydání jejího partnera Juliana Assangeho bylo soudem v Londýně zamítnuto, v Anlii, dne 4. ledna 2021. /Getty

Opravdu, pokud může být člověk, který není občanem Spojených států a možná nikdy ani na půdu této země nevstoupil, chycen v zahraničí a vydán do nějaké země jen proto, že si dovolil odhalovat zločiny této vlády, tak proč by to vlastně nemělo být závažným ohrožením samotného pojetí svobody slova, vlády zákona, transparentnosti, objektivity a lidských práv?

Kdyby nebylo Assangeho křehkého duševního zdraví nebo jeho poruchy autistického spektra, tak by docela dobře už mohl být na cestě do Spojených států, aby tam stát před tím, s čím soudkyně souhlasila, že by byl řádný proces, což by ale řádný proces bezpochyby určitě nebyl. Ač rozsudek zněl, že Assange by měl být propuštěn (i když Spojené státy se proti tomuto rozhodnutí odvolají), což by pro něj bylo ohromné osobní vítězství, tak ve skutečnosti právní základna pro další akce proti jiným, jako je on, nadále existuje a z něj si zatím takovýmto každopádně cirkusem udělali odstrašující příklad.

Soud si bezpochyby vybral tu pro sebe nejpohodlnější možnost, aby se vlk nažral, ale koza zůstala celá; umožnil, aby ten právní mechanismus, který byl případem Juliana Assange představován, nadále mohl fungovat, přičemž se však vyhnul bezprostředním dopadům toho, co by jeho vydání následně vyvolalo. Takový výsledek je pro Velkou Británii nesmírně výhodný, když sice Spojeným státům poskytuje právní vítězství, které tak moc chtěly, aniž by se však Británie jevila jako jejich spolu-spiklenec. S tím, jak si Assange urval takovéto neočekávané vítězství, to vypadá, jako vzácné prosazení se spravedlnosti, i když jde o její ošklivé zavržení.

Skutečností je, že vše, co bylo v tomto případě v sázce, kromě tedy Assange samotného, bylo tímto rozsudkem poraženo. Aktivisté by neměli ze zřetele ztratit tento širší obraz skutečné reality a opájet se radostí z jeho neočekávaného vítězství, i když i to je určitě důvodem k oslavám. Takový rozsudek představuje smrtelnou hrozbu pro mezinárodní právo, když teď poskytuje právní základnu, aby se Spojeným státům vydávali cizí občané a byli tam trestáni prostě za to, že se opovážili odhalit pravdu.

Co se týče Assange, až teď vyjde ven, tak jasně ztratí svoji důstojnost, svoji duševní kondici, svoji důvěru ve svět a samotnou vůli žít v rukou takových institucí, jejichž vystavení zažil. Už nikdy nebude tím samým a ztratil v průběhu této bitvy daleko více, než si zasloužil. Moji hlubokou soustrast s ním a s jeho rodinou za to všechno, co museli protrpět.

Bradley Blankenship