Jestřábí síly Západních zejména washingtonských stratégů v poslední době s čím dál větší záští pohlíží na čínský vývoz jejího rozvojového zázraku do jiných, zejména rozvojových zemí a zlořečí hlavním projektům tohoto počínání, jako je globální infrastrukturní projekt Iniciativy pásu a cesty (BRI) propojující svět dopravními infrastrukturami a logistikou s rozvojovými investičními zónami kolem těchto cest, kde vyrůstají i další např. energetické infrastruktury a kde vzniká spousta investičních příležitostí, a proto sem proudí investice, jež s sebou táhnou prudký ekonomický rozvoj. (Foto: Flickr)

O tomto největším rozvojovém projektu současného světa zvaném také Nová Hedvábná stezka šíří jeho odpůrci zejména z anglosaských zemí temné povídačky, jak je to „neo-koloniální“ projekt strhující zúčastněné do čínské dluhové pasti atp., ale ani v zemích EU tyto hrozby moc nezabírají a většina evropských zemí se do něj s chutí zapojuje, a tak se z BRI stává jeden z největších tahounů evropského hospodářského růstu a post-pandemického zotavení.

O dost ale větší je přitažlivost čínských infrastrukturních, průmyslových aj. projektů v rozvojových zemích, zejména v Africe, kde se čínské investice staly největším tahounem rozvoje tohoto kontinentu, a přes všechna chmurná varování před neo-kolonialismem a dluhovými pastmi ze Západu se zdejší země a jejich místní business kruhy chytají této možnosti přilákat k sobě investice jako jedné z největších rozvojových šancí a upřednostňují tyto čínské otevřeně o zisk usilující „kšefty“ před tzv. „rozvojovou pomocí“ Mezinárodního měnového fondu, Světové banky atp.

Zatímco ta „rozvojová pomoc“ ušlechtilého Západu obvykle probíhá tak, že vláda dostane půjčku, kterou má nějakou tu generaci splácet ohromnou částí svých daňových výnosů, a kvůli níž musí přijmout různá opatření k usnadnění převzetí svého trhu privilegovanými společnostmi a privatizovat přístavy a různé další domácí infrastruktury levným prodejem Západním investorům, tak ty „neo-koloniální“ čínské projekty a „dluhové pasti“ mají obvykle charakter soukromých podniků prováděných v součinnosti místního businessu a čínských podniků, kdy africké vlády se toho obvykle účastní spíše jako další investor stejný jako zúčastněné soukromé podniky, přičemž to takové skupině místních a čínských investorů velice levně financují čínské banky. Model investičního financování čínskými finančními institucemi funguje jak u nich doma, tak všude po světě nikoliv tak, že se má v první řadě vydělat na úrocích z investiční půjčky. Vydělat se má na následné prosperitě a rozvoji, které takové investice přinesou a zvednou silně objemy veškerých obchodů a ekonomické činnosti, při jejichž financování banky vydělají více než na úrocích do samotného infrastrukturního projektu.

A tak se Afrika plní čínskými železnicemi, silnicemi, přístavy, letišti, elektrárnami, doly i průmyslovými podniky, kdy zadlužený je business, který na nich vydělává. Proto USA vyslaly svého ministra zahraničí Antony Blinkena, aby udělal túru po třech afrických zemích – Keni, Nigérii a Senegalu, a zamezil tak poklesu amerického vlivu v oblasti kvůli zde oblíbeným čínským investicím.

Afričané jsou přitom obvykle varováni před čínskou dluhovou pastí, oni to ale vnímají spíše jako „dluhový odrazový můstek“ pro vzestup k ekonomickým výšinám. Dluhové pasti samozřejmě existují, jak poznaly všechny africké národy, které se nechaly nalákat do „rozvojové pomoci“. Ale platí i ekonomická teorie, která praví, že „dobrý dluh je zdrojem“ bohatství, když se všude na Západě studentům ekonomie od prvního ročníku tluče do hlavy, že je-li podnik málo zadlužený, měla by správní rada vyměnit ředitele, protože takovou pře-kapitalizací pro-hospodařuje peníze akcionářů, a že stát si má půjčovat na infrastrukturní projekty, protože když je nárůst daňových výnosů z hospodářského růstu přineseného těmi projekty vyšší než obsluha úroků, tak na takovém dluhu země bohatne.

A tak Blinken, kam vstoupil, tam lamentoval proti Číně, i když ji výslovně nejmenoval, bylo však každému jasné, o koho jde. V Senegalu seděl Blinken u podepisování kontraktů mezi čtyřmi společnostmi z USA a zdejší vládou, která jim dala zakázky. Vychvaloval přitom model amerických investic, o kterých tvrdil: „USA investují, aniž by zemi strhávaly do dluhu, jaký nelze zvládnout.“ Pokud je to opravdu tak, potom USA už investují jako Čína a neposkytují dluh, aby ho pak mohly vymáhat nucením k prodeji národních infrastruktur.

V pátečním projevu Blinkena k Afričanům se hezky ukázal hlavní rozdíl mezi přístupy USA a Číny k infrastrukturním a vůbec rozvojovým projektům. Ten spočívá hlavně v tom, že Amerika chce Africe říkat, jak má vládnout, zatímco Čína ponechává jejich způsob vlády, kulturu země atp. na nich, aniž by je zkoušela jakkoliv mistrovat. V Nigérii totiž Blinken Afričany poučoval o lidských právech. Jak moc jsou USA povolány být Africe mentorem lidských práv, se ukazuje na americké situaci, kde se Afroameričané bouří v masových nepokojích, zatímco třetina bílých uchazečů o nástup na univerzity v USA loni lhala o své rase, aby je nepostihla bílá diskriminace v přijímacím řízení.

Blinken však kromě lidských práv poučoval Afričany o hrůzách čínských investic: „Mezinárodní infrastrukturní dohody jsou příliš často temné a vynucené, uvalují na země břemeno nezvladatelného zadlužení a jsou pro životní prostředí zkázonosné, ne vždy přináší přínosy pro lidi, kteří tam opravdu žijí,“ pravil. I když kdo ví, zda Afričané v jeho slovech nerozpoznali spíše „rozvojovou pomoc“ od MMF atp. On však tvrdil: „My věci ale děláme jinak,“ takže ty dluhové pasti asi podle něj straží Čína.

Pravdou však je, že Bidenova administrativa chce v Africe čelit rostoucímu čínskému vlivu svými konkurenčními infrastrukturními projekty.

Ovšem zatímco Čína v posledních dvaceti letech v Africe buduje jeden infrastrukturní projekt za druhým, kdy tyto pro všechny zúčastněné výnosné investice Afričané vítají daleko více než neblaze proslulé „rozvojové pomoci“, ke kterým se „přidává i návod, jak řídit zemi a ekonomiku a komu na Západě prodat své infrastruktury,“ tak USA zde ve stejné době budovaly jednu vojenskou základnu za druhou a rozšiřovaly zde přítomnost svých sil speciálních operací. Také ty hojné puče, které v Africe dost často probíhají, v podstatě vždy vedou vůdci převratu, kteří byli vzděláni v USA, nebo se jim od nich dostalo vojenského výcviku.

Čína mezitím nejenže buduje a pomáhá financovat infrastruktury, ale do investičních příležitostí těmito rozvojovými projekty přinesených její podniky rády investují a se zdejším trhem výnosně obchodují, neboť jejich záměrem je vydělávat spíše na prosperitě zde díky infrastrukturám vzniklé, než na úrocích. Loni byly přímé investice čínských podniků do afrických trhů i přes pandemii 2,96 miliardy $ a celkem už 47 miliard. Budou-li se USA chtít na africkém trhu prosadit jako atraktivnější investor proti čínské konkurenci nebude stačit jen sebechvála a očerňování Číny.

Zdroj: cri.cn