Když USA vpadly do Afghánistánu, jistě nešlo o nějaký boj proti terorismu, který ohrožuje Ameriku, jak předstíraly. (Foto: Flickr)

Stejně jako jejich vpád do Iráku i pokusy zničit Sýrii pomocí zástupných armád extremistů a teroristů patřily v podstatě v širším rámci do pokusu vytvořit si v tomto „podbřišku Asie“ mocenská předmostí pro narušování stmelování zdejších národů a k jejich využití za účelem ohrazování místních mocností, které vnímají jako své mocenské soky. Úplně ideální by pak bylo ovládnout odsud značnou část Asie, nejlépe celou, a nejen Asii, nýbrž pokud možnou celou Eurasii.

Dávalo tedy docela smysl, když v červenci americký prezident Joe Biden zdůvodnil stažení amerických sil mj. nutností „zaměřit se na zajištění základní síly Ameriky k dosažení cílů strategického soupeření s Čínou a s dalšími zeměmi.“ Čili ultimátní cíl zůstává stejný, jen zprostředkující cíle měníme, aby se jejich prostřednictvím našich imperiálních cílů dosahovalo snadněji. Jenže o měsíc později Talibán zemi už přebírá bez odporu a slibuje Číně, spolupráci na stabilizaci oblasti a všichni se těší, že Iniciativa pásu a cesty potáhne i přes tuto zemi a všichni budou mít i prospěch z její rekonstrukce, čemuž americká, pro ně smysl postrádající, přítomnost bránila.

Zvláště když to vypadá, že se daří rychlá stabilizace země a nejspíš nevypukne žádná obrovská humanitární katastrofa s obrovskou uprchlickou krizí, která destabilizuje přinejmenším oblast a možná i jiné oblasti jako Evropu. Tádžikistán, Čína a Pákistán ale už na afghánskou hranici postavily vojska, aby zabránily případnému přívalu uprchlíků. USA se ale nevzdávají naděje. Dokonce to vypadá, jako by se k Talibánu stavěly příznivě, když tu vlnu zajistí. V posledním telefonátu mezi ministry zahraničí Číny a USA Blinken říkal, že Spojené státy uznávají, že o budoucnosti Afghánistánu by měl rozhodnout Afghánský lid, přičemž vyzýval Talibán, aby zajistil bezpečnost pro ty, kdo si přejí zemi opustit.

Washingtonu bylo jasné už roky, za ty více než 2 biliony $ a přes 2 000 vlastních obětí nic moc nezíská, i země kolem se v pohodě spolčovaly, ač by radši, kdyby mezi sebou mohly natahat silnice, železnice a potrubí přes tuto zemi, ve které v tom USA a s nimi spojený chaos překážely. Teď ten odchod ale provedly způsobem, že i Trump, který ho roky navrhoval, vyzval Bidena, který ho realizoval, kvůli tomu k rezignaci.

Jestli USA kalkulovaly s tím, že svým zběsilým úprkem vyvolají v Afghánistánu chaos, který se rozlije do širší oblasti a zablokuje snahy Číny, Ruska a dalších, kteří zde chtějí nastolit mír a spolupráci, tak to vypadá, že jim to nevyšlo a Afghánistán se naopak stabilizuje a kooperativně zapojí do úsilí asijských národů. Jako vojenský spojenec, jiných zemí, pro jejichž „ochranu před Čínou“ ta vojska z Afghánistánu uvolnil, si Washington také moc velkou pověst „Saigonskými obrázky“ útěku z Kábulu neudělal. Ani Číně moc vojsky odsud uvolněnými strachu nenažene. Strategicky se nic moc nemění.

Jednou z věcí, která teď, když Afghánistán v pohodě přebírá Talibán, udivuje svět, je i to, s čím v podstatě Američany porazili a zemi si zabrali. Mediální zprávy a videa na sítích ukazují vojska Talibánu vybavená spoustou „starého šrotu“, jaký jinde spíš zdobí regály vojenského muzea nebo tvoří rekvizity pro válečné filmy. Rozdíl mezi výzbrojí Custerovy kavalerie u Little Big Hornu a domorodými Američany, kteří je porazily, nebyl tak moc veliký. A stejně s tímto haraburdím udělali z Afghánistánu takový větší Little Big Horn. Když Američané prchali ze Saigonu, byla to sice porážka jejich „na světě nejpokročilejší“ armády v určitém asymetrickém konfliktu, ale ta výzbroj, kterou disponoval Vietkong, nijak moc zastaralá nebyla.

A teď od té doby, kdy Biden vykřikuje: „Amerika je zpět,“ celý svět zírá na seriál samých epizod, jednoho krachu americké geopolitiky za druhým. Viděli jsme to, když se USA proti Číně nepodařilo sešikovat ani své spojence z EU ani G7. Plynovod Severní proud II se vesele staví dál. Americké vystupňované úsilí šikovat do ohrazování Číny země Jihovýchodní Asie, které se vyvíjí spíše do zábavné frašky, a teď do toho ještě další „Kábulský díl“ tohoto „seriálu“, který bychom mohli možná nazvat: Amerika je na cestě mezi padlá impéria historie. Amerika nejdříve začala ztrácet svůj globální vliv, když přestávala být tím, s kým se nejvíce vyplatí spolupracovat a spolupráce s ním přinášela největší rozvoj a prosperitu. Ale nějakou dobu si ještě držela postavení surovce, kterého je třeba se bát a jít mu z cesty kvůli své vojenské kapacitě. Ale afghánský „větší Little Big Horn“ je pro celý svět do očí bijící ukázkou, že ani to tak už moc neplatí. A mocnosti s ohromnými vojenskými kapacitami jako Čína a Rusko musí teď asi pohlížet na americké ozbrojené síly spíše jako na slaměného strašáka v zelí.

No a kdo by z těch, které se teď Washington zkouší kolem sebe sešikovat, k ohrazování Číny s nimi dal do party? Jakou asi důvěru budí mít za zády sílu jako USA, která nezvládá boj ani s takovým válečným muzeem jako Talibán? A pak od svých spojenců, uteče a nechá je na místě jako odpad, jak to bylo vidět v Saigonu i v Kábulu. Když navíc země – třeba z té jihovýchodní Asie – jsou už daleko provázanější s čínskou ekonomikou než s Americkou, od Číny mohou čekat výnosné investice, ale Američané jim železnici ani přehradu nepostaví, spíše budou proti takovýmto příslibům jejich další prosperity bojovat pod záminkou ekologie a lidských práv.

USA si těžko s Čínou dovolí otevřený vojenský střet. To by bylo něco jiného než ta jejich „humanitární“ bombardování. Drtivost protiúderu od skutečné velmoci by pro ně asi byla dost těžko přijatelná. Rády by ale zverbovaly nějaké národy ochotné posloužit jim jako „sebevražední atentátníci“. Ale aby se nějaká země nechala do této role vmanévrovat, když určitě ví, že je to „sebevražda“, protože USA nemají na to, aby se za ně postavily, a ochotně je obětují, pokud k nějakému konfliktu dojde, tak moc šancí dát dohromady někde proti-čínskou frontu nemají.

A ekonomický souboj s Čínou, v němž Čínu chtějí zbankrotovat, se též už vyvíjí do frašky. Ani vlastní americký kapitál se nechce do izolace Číny zapojovat a vidí v tom správně jen poškozování více americké ekonomiky než té čínské a naopak do Číny prchá jako do jednoho ze současných podnikatelských rájů, uzavírá článek.