Je to jen pár týdnů, kdy se USA opět při rozhovorech v Anchorage pokusily hrát si na hegemona unipolárního světa, ale dostalo se jim poučení, že svět je dávno už jiný, než jaký si ho stratégové a ideologové americké nadřazenosti vysnili ve svých vzdušných zámcích o novém americkém století. (Foto: Flickr)

Vyjednavač čínského prezidenta Yang Jiechi tam 18. března americkému ministru zahraničí Anthony Blinkeovi řekl, že „Spojené státy nemají na to, aby mohly Číně říkat, že s ní chtějí mluvit z pozice síly.“ A o pár dnů poté 22. března na společné schůzce v Pekingu ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov s jeho čínským protějškem Wang Yim vzdorovitě prohlásili, že „společně zabezpečí multilateralismus, budou udržovat mezinárodní systém s OSN v jeho jádře a mezinárodní řád založený na zákonu, přičemž se rozhodně staví proti jednostranným sankcím stejně jako proti vměšování do vnitřních záležitostí jiných zemí.“

Že jsou pokusy o návrat k unipolárnímu světu nesmyslným projevem odtrženosti od reality, se pokouší americkým elitám vysvětlit i jeden z největších znalců geopolitiky, jakého kdy Amerika měla, a zároveň jeden z nejúspěšnějších pachatelů amerického imperialismu z dob americké hegemonie během studené války, někdejší ministr zahraničí Henry Kissinger. Ten minulý týden vznesl vůči Washingtonu dramaticky hrozivé varování, aby buď souhlasili s novým mezinárodním systémem, nebo jejich pokračující protlačování napětí povede k situaci podobné, jaká přivodila První světovou válku.

Na nedávném webináři od Chatham House s bývalým britským ministrem zahraničí Jerremy Huntem vyzýval 97letý Kissinger USA, aby vytvořily rovnováhu s existujícími globálními silami s dodatkem:

„Představíte-li si svět, který se zvrhne do bezuzdného soupeření, v němž jde o dominanci toho, kdo má v daném okamžiku navrch, to je pak zhroucení řádu nevyhnutelné. A důsledky jeho zhroucení by byly katastrofální.“

Tento veterán diplomacie na USA naléhal, aby pochopily, že ne každý problém má „konečné řešení,“ a varoval:

„Jestli se na tom s Čínou neshodneme, tak to bude zase situace, jako před První světovou válkou, v níž se ty věčné konflikty řešily v urgentních situacích, ale nakonec se pak jeden z nich dostane mimo kontrolu.“

Ale odtrženost od reality je u americké elity asi přílišná. Ve čtvrtek předložila k projednání skupina amerických senátorů koncept Zákona o strategické konkurenci 2021, kde se navrhují sankce na další čínské činitele kvůli Xinjiangu, zrušení omezení vzájemných návštěv činitelů USA a Tchaj-wanu, nasypání miliard vojenské pomoci indo-pacifickým spojencům a sledování čínských balistických střel.

Ve stejný den též Bidenova administrativa poprvé od časů Trumpa rozšířila razii na příliš úspěšné čínské společnosti, které je proto nutno pod nějakou záminkou dusit, a tak na černou listinu přibylo sedm nejúspěšnějších čínských společností provozujících superpočítačové klastry. Nejde tedy asi jen o výstřelek skupiny senátorů, nýbrž rozsáhlejší přesun přístupů v rámci americké vládnoucí elity posedlé Čínou, která je příliš konkurenceschopná, než aby se to dalo „v zemi svobody a férové konkurence“ tolerovat. Za Trumpa bylo potrháno generace budované předivo kvalitních vztahů mezi Amerikou a Čínou spoustou s chaotickou svévolností páchaných jednostranných činů americké administrativy a panovaly tedy naděje, že po nástupu Bidena by takový svéhlavý přístup mohl skončit. Jenže teď to bohužel vypadá, že z něj spíše začíná krystalizovat systematická doktrína ohrazování a izolace Číny s hrubým soupeřením bez pravidel, které má k férové konkurenci daleko.

Nic není ztraceno, i kdyby ten navržený zákon byl schválen, protože podle něj by administrativa pořád měla dost možností, jak podle vlastního uvážení ta navržená opatření tlumit či neuplatňovat, ale moc signálů budících optimistická očekávání zatím vidět není. I když ten charakter konkurence plný sankcí znamená v podstatě i to, že Amerika uvaluje sankce sama na sebe a americký business tím značně trpí.

Též jde o rozbití poměrně rozumného systému mezinárodních vztahů vybudovaného po Studené válce. A to i přesto, že čínský rozvoj byl do velké míry i tahounem amerického ekonomického vzestupu, že Čína nevedla žádné války ani se nestavěla na podporu žádné válčící strany. Naopak pomohla domluvit uklidnění některých globálních krizí. Vymýtila chudobu u sebe doma a značně přispěla k vymýcení chudoby v rozvojovém světě, se kterým spolupracovala.

Ale dovolila si vyvíjet se příliš rychle. Přešla z role nejsilnějšího tažného zvířete globální ekonomiky odvádějícího těžkou práci pro světové HDP, z něhož sbírají smetanu privilegované země a privilegované korporace, když se stala významným hráčem určujícím směřování vývoje světové ekonomiky a přediva vzájemných vztahů i s tím, že se stává v některých oborech, jako třeba síťové technologie, světovou jedničkou na špičce vývoje high-tech oborů. A to je neodpustitelné, neboť rádoby hegemon světa před ní nestíhá držet předstih a určovat svojí svévolí světový řád, který se změnil na multilaterální uspořádání bez světového dirigenta.

Jenže takovýmto přístupem se USA nestaví jen proti samotné Číně, nýbrž proti směřování historie a snahám lidstva o vzájemnou partnerskou spolupráci na globální úrovni za účelem společného rozvoje a prosperity. V tom je právě největší síla Číny, že jde v tom směru, kterým touží jít lidstvo jako celek a kterým tedy směřuje historie. A ne že by směr svévolně určovala, jak ji napadne tak, jako se o to teď snaží americké elity.

Čína, jak neustále ukazuje, úspěšně umí hledat cesty svého rozvoje tak, aby to fungovalo, a nešlo to vykolejit nějakou sankcí, a každý, kdo se s Čínou spojí při hledání cest rozvoje, najde i tu svou rozvojovou cestu, a kdo se proti ní postaví, zbavuje sám sebe příležitostí k rozvoji.

Čína se také stala dílnou světa. Prakticky nikde na světě včetně samotných USA se život neobejde bez čínského zboží a náhrada za něj by asi nebyla možná v potřebném rozsahu a za přijatelnou cenu. A i nákupy místního zboží Čínou patří všude po světě k hlavním zdrojům prosperity a těžko se jich někdo vzdá. USA tedy mohou zkoušet zaříkávat i své nejbližší spojence děsivými historkami o lidských právech a strašlivém nebezpečí čínských raket, ale dost těžko je tím přimějí k jiné reakci, než jen aby se americký vlk nažral, ale čínská koza zůstala celá.

Číně také hojně přibývají přátelé díky americké aroganci. K výbornému rozvoji vztahů Číny s Ruskem či Íránem v poslední době nemalou měrou přispěly různé sankce aj., kterými ty země USA samy dohnaly, aby se proti jejich zvůli semkly.

Čína také ví, že se nemůže vzdát své cesty prudkého rozvoje znamenajícího, že je konkurentem v oboru špičkových technologií, jen aby získala navíc nějaký job jako tažné zvíře světa, protože tím by spadla do pasti středních příjmů a její scénář trvalého rozvoje by tím skončil. Není tedy možné ji politikou biče a marcipánu přimět, aby se své cesty rozvoje vzdala.

Zdroj: cri.cn