Válka v Afghánistánu má snad už s odchodem USA šanci skončit. Jisté to ale není, protože Talibán nemá kontrolu nad jeho veškerým územím a působí v něm i jiné militantní skupiny a dokud se většina z nich nedohodne, mohou mít tamní události ještě všelijaký průběh, uvádí článek. (Foto: Flickr)

Někteří se dokonce domnívají, že uspěchaný americký úprk byl v podstatě za účelem destabilizace situace po jejich odchodu nejen v Afghánistánu, ale i v širším regionu. Pokud se ale Afghánistán podaří uvést do stabilního stavu, může jeho dlouhodobá stabilita stát jen na hospodářském rozvoji. Pokud se podaří hospodářský rozvoj, přispěje to k prosperitě celé oblasti a částečně i světa.

Zatím ale Afghánistán žil do velké míry ze zahraniční pomoci, která s jejím útlumem z dosavadních zdrojů jako USA může vyvolat značnou destabilizaci. Nicméně Čína by ráda Afghánistán začlenila do své investiční Iniciativy pásu a cesty (BRI) s vybudováním komunikací obklopených dalšími infrastrukturami a energetikou, což vytvoří zóny prosperity lákající sem investice. A ač někteří se Afghánistánu posmívají, že je to země, která je schopna světovém trhu nabídnout jedině opium, není to pravda. Tím hlavním, co může nabídnout, jsou minerální zdroje.

Možná, že společností, která má našlápnuto nejvíce, aby už s využitím afghánských zdrojů začala, je China Metallurgical Group Corp (MCC Group) a na spolupráci s ní sází spousta dalších společností, které by se chtěly v afghánské těžbě chytit. Ta má už od roku 2007 licenci na projekt těžby mědi Mes Aynak. Ale její důl tam kvůli válce neběžel. Všechny ty bohaté zdroje země se celou válku nevyužívaly, protože se tam všichni báli investovat, a dokud se situace nestabilizuje, moc ochotných se asi nenajde. Na měděný důl MCC Group se zastavenou těžbou během let 2009 až 2014 dopadlo přes 400 raket a ochránit tak rozsáhlý areál bez uklidnění bojů kolem je prakticky nemožné.

Jakmile se ale podaří ho rozběhnout, bude mít jak pro čínskou MCC Group, tak pro Afghánistán značný přínos a mohl by se stát i vábničkou, co sem přiláká další investory.

Důl je stavěn na kapacitu, aby při současných cenách mědi přinesl výnosy, z nichž čínské společnosti zůstanou ročně 2 miliardy yuanů (309,5 milionu $) a z nich asi 20 procent připadne na daňové výnosy pro Kábul. Díky němu se též kolem postaví nové silnice, železnice, školy, nemocnice a průmyslová i urbánní infrastruktura. Sám důl vytvoří 10 000 pracovních míst a podnítí širší růst ekonomiky v oblasti. MCC Group sice svou licenci dostala od předchozí vlády, je si ale prý jista, že tálibánská vláda ji uzná.

Všude, kde má dojít k ekonomickému rozvoji, je také naprosto esenciální, aby se to rozběhlo rozvojem energetiky. Hlavním hráčem, který buduje energetiku všude v rozvojových zemích, kudy se táhle ta „Nová Hedvábná stezka“ čili Pás a cesta (BRI), je Power Construction Corporation of China čili PowerChina, a ta už v Afghánistánu zřídila síť pracovišť připravující zde několik potenciálních projektů.

A mezi všemi těmi věcmi, na které se Afghánistán nejvíce těší, až přijde mír, je právě elektřina. V Afghánistánu je skoro 2 500 provozuschopných továren, které by prakticky okamžitě mohly pracovat a silně zdejší ekonomiku pozdvihnout, ale skoro všechny stojí, protože pro ně není elektřina a i těch pár elektráren, které tam bývaly, je většinou v troskách. Žádná humanitární pomoc atp. nemůže místnímu lidu pomoci jako pomoc s oživením energetiky a o to se Čína chce co nejdříve pokusit.

Z některých Západních zdrojů se ale už začíná ozývat pokřik, že Čína je natěšená, aby zneužila mocenského vakua po odchodu USA tím, že ho zaplní sama. Asi bychom tedy měli mít strach, že Afghánistán dosud „osvobozený“ americkou okupační válkou a válečnou bídou bude „ujařmen“ čínskou prosperitou a blahobytem s rozvojem celé oblasti, když Afghánistán přestane být překážkou volného obchodu a dopravy, ale naopak se komunikacemi iniciativy BRI protkaný Afghánistán stane pevninským mostem pro celou tuto část Asie a plnocenným účastníkem místního a světového trhu. Kdy samozřejmě vše bude na standardní bázi vzájemně výhodných obchodů a investičních projektů v dobrovolné partnerské spolupráci obou stran. Ani žádným Západním investorům jistě nebude nikdo vytvářet překážky, naopak budou vítáni, aby se do toho úsilí také zapojili a společnou prosperitu tu budovali.

Ovšem zdejší investování chtějí mít asi pod taktovkou oligarchové, kteří se cítí být povolaní poskytovat důležité investiční příležitosti jen jako léno svým poslušným vazalům, neboť tak si asi lze vyložit např. zprávu americké CNCB, v níž se praví: „Odhaduje se, že Afghánistán má biliony dolarů v kovech vzácných zemin a takové země jako Čína asi číhají, aby se do této země vrhly, ty ale musí dodržovat MEZINÁRODNÍ PODMÍNKY.“

Kdo ví tedy, jestli nehrozí, že budou „bojovat za Afghánský lid“, jako „bojují za lid Xingjiangu“ různými bojkoty jejich výrobků, které nemohou mít v případě úspěchu jiný účinek než přidušení místního rozvoje a životní úrovně. A zdrojů v Afghánistánu je určitě dost na to, aby zdejší lidé ve své zemi chtěli žít a nezaplavovali ostatní země „afghánským stěhováním národů“.

Americká výzkumná zpráva o minerálních zdrojích Afghánistánu z roku 2006 odhaduje, že kromě jiných zdrojů je tu 60 milionů tun mědi a 2,2 miliardy tun železné rudy.

Přesto však měl Afghánistán loni po letech amerického „osvobození“ podle informací Světové banky HDP pouhých 19,8 miliard $, tj. na hlavu nepředstavitelně nízkou částku 510 $ (10 914 Kč). Čína však nechce zemi povznést jen tím, že v ní postaví silnice, mosty a elektrárny či rudné doly. Tato země se totiž po vytvoření dopravních infrastruktur stane určitým přirozeným dopravním uzlem k propojení celého jihu Eurasie i Číny a Střední Asie, a proto je i přirozeným obchodním střediskem, které by tam Čína ráda pomohla vytvořit.

Pokud se podaří překonat současné hororové podmínky v zemi, která do velké míry žije ze zahraniční podpory, a zotavit ji, má tedy značný rozvojový potenciál jak sama, tak svými přínosy pro širokou ekonomiku oblasti a pro stmelování celé Eurasie do jednoho ekonomicky kooperujícího celku.

Bohužel ale ekonomické propojování do jednoho kooperujícího celku je noční můrou amerických geopolitických stratégů. Jestli se „roztočí tzv. Eurasijská osa“, čeká se, že se sem přenese těžiště světové ekonomiky, načež by se z USA mohl stát „vzdálený ostrov za vodou, kus za světem.“ Takový potenciálně pro Afghánistán a vlastně i celý svět přínosný vývoj je proto pro některé noční můrou.