Bahrajnu média obvykle informují ve sportovních zprávách v souvislosti se závodem Formule 1. Nepokoje, pokračující i po loňské intervenci vojsk Rady spolupráce arabských států Perského zálivu (GCC), je již nezajímají. Demonstrace na tomto malém ostrůvku však trvají a nepodařilo se je zcela zlikvidovat ani okupačním armádám ultrakonzervativních reakčních monarchií, které vehementně podporují a rozněcují rádoby lidové revoluce v sekulárních arabských republikách – tam, kde to potřebují. Připomeňme, že povstání v Bahrajnu začalo v únoru 2011, inspirováno událostmi v Egyptě a Tunisku.

Obyvatelé ostrova požadují demokratické reformy, zastavení korupce a diskriminace majoritní populace prostřednictvím zahájení národního dialogu a nahrazení absolutní monarchie demokratickou republikou. Nenásilnou revoltu, interpretovanou jako Íránem podporovaný puč, v březnu 2011 potlačila intervence „bratrských arabských monarchií“ v čele s domem Saúdů. Na šest stovek lidí skončilo ve vězení nebo zmizelo, mnozí byli brutálně mučeni a opozice potlačena. Většinově šíitskému Bahrajnu, který hostí strategickou námořní základnu 5. flotily US Navy, autokraticky vládne sunnitský král Hámid ibn Ísa al-Chalífa, spojenec NATO a EU. Králi poskytly podporu i katarským emírem vlastněná televize al-Džazíra a Saúdy ovládaná al-Arabíja, které velebí tzv. arabské jaro pouze v zemích, kde se to výše zmíněným majitelům médií hodí. Zatímco syrský prezident je líčen jako padouch, bahrajnský monarcha je vlastně lidumil.

Rok po potlačení povstání – 9. března 2012 – vyšlo do ulic Manámy proti vládě protestovat 100 – 250 000 lidí, požadujících konec monarchie a propuštění politických vězňů. Jednalo se o vůbec největší demonstraci v dějinách země. V květnu opět statisíce lidí pochodovaly metropolí, aby vyjádřili svůj odpor a rozhořčení nad připravovanou bahrajnsko-saúdskou federací. Začátkem června vládní síly rozehnaly další demonstraci granáty a slzným plynem. Režim al-Chalífů na nepokoje reagoval zbouráním tří desítek šíitských mešit a dalších náboženských budov. Zároveň přistoupil k hromadným represím, prováděným fundamentalistickou sunnitskou policií, jejíž příslušníci jsou povětšinou rekrutováni z občanů jiných muslimských zemí. Lidskoprávní aktivisté zdokumentovali sérii případů systematického mučení demonstrantů.

Aby utlumil protesty, rozhodl se král přistoupit k politice cukru a biče. Kromě represí rozdal tisíc dinárů každé rodině, slíbil navýšení sociálních výdajů a propuštění mladistvých, uvězněných po protestech v srpnu 2010. Zároveň však poděkoval zemím GCC za vojenskou intervenci (nápadně připomínající okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968) a „potlačení v zahraničí zosnovaného spiknutí“. Korunní princ Salman vyzval k národnímu dialogu, zahrnujícímu otázky posílení pravomocí parlamentu, volební reformy a boje s korupcí. Předseda Bahrajnského centra pro lidská práva a ústřední postava protestů Nabíl Radžab však klasifikoval panovníkovy ústupky jako nedostatečné a zcela neuspokojující požadavky lidu. Vůči přislíbeným vstřícným gestům panuje všeobecná skepse a radikálně naladěná mládež požaduje konec monarchie.

V této souvislosti je třeba zmínit, že rovněž v Saúdské Arábii – v distriktu Katíf na východě země – došlo k dalším masovým protivládním protestům. Pořádkové síly rozehnaly demonstraci za pomoci ostré střelby a zraněny byly desítky lidí. Při předchozím protestu 9. července byli dva demonstranti zabiti. Dvoumilionová šíitská menšina žádá zrovnoprávnění a propuštění politických vězňů. Královské úřady obviňují z podněcování nepokojů Teherán a Damašek. Rusko vyzvalo Saúdskou Arábii, aby „učinila nezbytná opatření v zájmu normalizace situace ve východních regionech a zajistila obecně uznávaná lidská práva, včetně práva na svobodné vyjadřování názorů a pokojné demonstrace“. Dům Saúdů (nepokrytě intervenující do syrských vnitřních záležitostí) byl z ruské výzvy zaskočen a označil ji za neodůvodněné vměšování se do vnitřních záležitostí státu.

Stálý zástupce Ruské federace při OSN také navrhl k projednání v Radě bezpečnosti krizi v Bahrajnu. Tato iniciativa nepříjemně zaskočila USA, Velkou Británii a Francii. Washington, Londýn a Paříž totiž opakovaně požadovaly prosazení rezolucí věnovaných Sýrii, ale nikdy nenabídly svolání jediné schůze ohledně krize v Bahrajnu. Západní vlády a organizace vyjadřují bahrajnskému režimu – v porovnání se Sýrií – nebývalou blahosklonnost. Významný spojenec USA a EU v regionu, vnímaný jako bariéra vůči Íránu, tak může libovolně porušovat lidská práva a je jen přátelsky napomínán. Nepožaduje se změna režimu, odchod krále, ani nejsou uvalovány sankce. Rusko tak nastavuje Západu zrcadlo, aby vidělo svoje křivá ústa, když mentoruje o lidských právech a demokracii.

V případě Bahrajnu geopolitické zájmy „nečekaně“ zvítězily nad lidskými právy a demokracií – Washington si nemohl dovolit další hypotetické posílení mocenské pozice Íránu, obzvláště před plánovaným útokem na něj. Přechod šíitského Bahrajnu do perské sféry vlivu a eventuální ztráta důležité námořní základny se jevila pro země NATO a GCC neakceptovatelnou.

Ondřej Kosina

Zdroj: vasevec.cz

]]>