V dubnu uplynulo 20 let od největšího masakru, který tempem zabíjení předčil i holokaust za druhé světové války. Vraždění ve střední Africe ale pokračuje za účasti USA, Izraele a NATO a mlčení médií směle dál. Jde totiž o coltan, diamanty a naše mobily… Symbolem rwandské genocidy, během níž si znepřátelené kmeny Hutuů a Tutsiů mezi sebou účtovaly křivdu za křivdou z blízké i dávné minulosti s představou o nové budoucnosti a od jejíhož začátku uplynulo letos v dubnu již dvacet let, se stala mačeta. O život během poměrně krátkého, zato intenzivního krveprolití přišlo až milion lidí.


Hlavní mediální proud dodnes nabízí tradiční obraz viníků – Hutuů, kteří drastickým způsobem, především mačetami, likvidovali oběti – Tutsie, ale zcela obchází pozadí genocidy.

Veřejnost se z televizních a rozhlasových stanic spolu s takzvanými tvůrci veřejného mínění, deníky, dozvěděla následující: Během rwandské genocidy zmasakrovali příslušníci většinového kmene Hutuů za pouhé tři měsíce 800 000 menšinových Tutsiů a desetitisíce příslušníků vlastního etnika. Každý den bylo zabito 10 000 lidí, tedy v průměru sedm za minutu – podle francouzského historika Gérarda Pruniera šlo o pětkrát horší masakrování lidí než při nacistickém holokaustu. Rada bezpečnosti OSN vytvořila v roce 1997 Mezinárodní tribunál pro Rwandu (ICTR), který rok nato vydal oficiální prohlášení, že ve Rwandě došlo ke genocidě Tutsiů. Mezi odsouzenými je několik členů bývalé vlády a v prosinci 2008 soud odsoudil strůjce genocidy, bývalého šéfa milicí Interahamwe a bývalého plukovníka Theonesta Bagosoru, k doživotnímu vězení.

Tím však příběh neskončil. V roce 1997 totiž OSN také potvrdila, že o chystaném masakru věděla předem. Tehdejší generální tajemník OSN Kofi Annan, který byl v době rwandské genocidy zástupcem šéfa OSN pro mírové operace, řekl, že OSN mohla genocidě zabránit. Prohlásil také, že cítí vinu. I bývalý prezident Spojených států přiznal selhání. Francouzský parlament přímý podíl Paříže na genocidě odmítl, ale připustil, že došlo k mnoha chybám.

Jinými slovy: dnes je nad slunce jasnější, že genocidě bylo možné předejít, ale OSN, USA, Británie, Belgie ani Francie pro zabránění africké apokalypsy neudělaly vůbec nic. Naopak – západní mocnosti a korporace s africkou hrůzou kalkulovaly a měly v ní své zájmy a nastrčené hráče. Hledání viníka se míjí účinkem, protože svůj podíl viny nesou všechny zainteresované strany, ať už svým zasahováním, podporou nebo záměrnou pasivitou.

 

Šílená Agatha

Oběťmi mocenských her a honby za ziskem z afrických surovinových zdrojů se tak jako vždycky stali nevinní civilisté na základě živené a zneužité etnické i kmenové nenávisti. Oficiální verze záměrně nabízí jen falešný obraz rwandské genocidy, neodhaluje však skutečné příčiny a záměry, které jí předcházely a přinesly prospěch určité skupině politiků, vojáků a západních korporací, především z anglosaského světa. Navíc často zmiňované mezinárodní společenství, jako barometr humanitární pomoci, opustilo obyvatelstvo Rwandy v jeho tragédii, protože nechalo mediální pozornost nasměrovanou tím směrem, který vyhovoval hlavním manipulátorům propojeného finančního, politického a mediálního světa.

Vždyť Rwanda v době genocidy zajímala svět pouze okrajově a srdceryvné reakce a scény přišly, až když bylo po všem. A přímí aktéři masakru? Ti se jen přesunuli o pár kilometrů dál, do sousední Demokratické republiky Kongo, a – opět za minimální pozornosti médií – vesele pokračují ve vraždění.

Pro lepší pochopení tehdejší situace je třeba představit si blíže jednotlivé strany a účastníky konfliktu. Současný rwandský prezident Paul Kagame, hlava státu od roku 2000, velel jednotkám tutsiovské Rwandské vlastenecké fronty (RPF) a podle oficiální verze ukončil genocidu, když jeho vojáci obsadili zemi a zlomili odpor Hutuů. Dvacet let po masakru obviňuje Francouze a Belgičany z politické přípravy genocidy, a Paříž dokonce z účasti na jejím provedení. Podle Kagameho francouzští vojáci rozmístění na jihu Rwandy během vojenské a humanitární operace pod názvem Tyrkys nejen tolerovali, ale přímo se podíleli na masakrech organizovaných vládnoucími Hutuy.

Tutsiové tvořili v koloniálních časech menšinovou vládnoucí vrstvu s mnoha výhodami; kolonizátoři upřednostňovali jejich „proevropštější“ stavbu těla (jsou běžně vysocí kolem 190 cm). Už zde vznikl zárodek vzájemné nevraživosti a sociálních rozdílů. Po vyhlášení nezávislosti na Belgii v roce 1962 měli ale Hutuové v zemi většinu. Do roku 1964 během srážek zahynulo 20 000 Tutsiů a další statisíce uprchly do Ugandy. V roce 1973 se k moci dostal generál Habyarimana a s podporou Francie založil svůj režim na „protitutsijské“ ideologii. Francie vyzbrojovala Habyarimanův režim, zatímco prezidentova manželka Agatha vedla milice, jež na severu země prováděly etnické čistky s heslem „Žádný Tutsi“. Francie chtěla za každou cenu zůstat v této části Afriky velmocí, a proto poskytovala Hutuům vojenský výcvik. Jejich představitelé navštěvovali Paříž a nepřetržitě, i během genocidy, dostávali od francouzských přátel zbraně.

Rwanda patřila do frankofonní části afrického kontinentu a sousední Uganda byla anglosaskou základnou, podporovanou USA a Velkou Británií. Boj o neokoloniální vliv pokračoval v Africe i na konci 20. století. Nynější rwandský prezident Paul Kagame jako Tutsi proto nemůže Francouzům přijít na jméno.

Jenže ani on není takovým nezištným hrdinou, jak je často prezentován. Vyškolil ho, využil a dodnes používá pro své cíle jiný neokoloniální partner – Paul Kagame absolvoval výcvik na vojenské akademii US Army Command and General Staff College na základně Fort Leavenworth v Kansasu. Na výcvik do USA odešel jako ředitel vojenských zpravodajských služeb ugandského diktátora Yoweriho Museveniho. Ten mu poskytl výcvikové tábory pro Tutsie v Ugandě a dodával americké zbraně. Tyran Museveni řídil válku o rwandské území již v polovině osmdesátých let. Kagameho ozbrojené oddíly z Rwandské vlastenecké fronty (RPF) v říjnu 1990 překročily z Ugandy hranice s Rwandou a taktikou guerillové války chtěly porazit rwandskou armádu a navrátit vládu Tutsiů. Šlo o ilegální agresi s podporou vlád USA a Velké Británie. Na jedné straně anglofonní tábor, podporovaný i Belgičany, na opačné straně Francie zásobující Hutuy.

Kanadský novinář Robin Philpot v knize Takhle se to v Kigali nestalo aneb Nedotknutelní napsal: „Invaze RPF v roce 1990 byla stoprocentně podporována Spojenými státy. RPF závisela na programech ministerstva zahraničních věcí USA jako IMET (Mezinárodní vojenská výchova a trénink) a JCET (Spojené, kombinované a výměnné cvičení a speciální operační síly). Rozšířený program IMET sloužil výcviku rwandských vojáků k budoucím invazím do východního Konga, které leží na hranicích s Rwandou a kde jsou jedny z největších zásob nerostných surovin, včetně pověstného coltanu a diamantů. Anglosaský plán k vytlačení Francie z této bohaté oblasti byl postaven na podpoře diktátora Ugandy Museveniho a převzetí kontroly nad Rwandou přes vojenskou spolupráci s další diktátorem, generálem Paulem Kagamem. Mezi lety 1989 a 1992 Uganda inkasovala od USA 183 milionů dolarů ve formě tzv. nevojenské pomoci, což byl dvojnásobek toho, co dostávala Rwanda během vlády prezidenta Habyarimana, podporovaného Francií.“

Kanadský novinář Robin Philpot v knize Takhle se to v Kigali nestalo aneb Nedotknutelní napsal: „Invaze RPF v roce 1990 byla stoprocentně podporována Spojenými státy. RPF závisela na programech ministerstva zahraničních věcí USA jako IMET (Mezinárodní vojenská výchova a trénink) a JCET (Spojené, kombinované a výměnné cvičení a speciální operační síly). Rozšířený program IMET sloužil výcviku rwandských vojáků k budoucím invazím do východního Konga, které leží na hranicích s Rwandou a kde jsou jedny z největších zásob nerostných surovin, včetně pověstného coltanu a diamantů. Anglosaský plán k vytlačení Francie z této bohaté oblasti byl postaven na podpoře diktátora Ugandy Museveniho a převzetí kontroly nad Rwandou přes vojenskou spolupráci s další diktátorem, generálem Paulem Kagamem. Mezi lety 1989 a 1992 Uganda inkasovala od USA 183 milionů dolarů ve formě tzv. nevojenské pomoci, což byl dvojnásobek toho, co dostávala Rwanda během vlády prezidenta Habyarimana, podporovaného Francií.“

 

Sestřelení prezidenti

Odtud už nebylo daleko k otevřenému konfliktu. V jakýchkoli vyhrocených situacích, jak pravidelně vídáme od Balkánu přes Libyi, Sýrii až po Ukrajinu, stačí škrtnout sirkou. Spouštěčem tříměsíční genocidy ve Rwandě byl atentát na prezidenta z kmene Hutuů 6. dubna 1994. Před letištěm v Kigali zasáhla raketa letadlo, na jehož palubě byli dva prezidenti – rwandský Juvenal Habyarimana a hlava Burundi, Cyprien Ntaryamira. Podezření padlo na RPF, nikdy se ale neprokázalo, kdo atentát spáchal. Francouzský soudce nicméně z tohoto činu obvinil současného prezidenta Rwandy Paula Kagameho a jeho nejbližší kolegy. I poručík Abdul Rutiita, údajný člen komanda RPF, jež prezidentské letadlo sestřelilo, ve své knize Tajná historie Rwandy obviňuje Kagameho, že vydal příkaz zavraždit prezidenta Habyarimana. Atentát na prezidenta Hutuů vyhovoval Kagameho cíli destabilizovat zemi a zmocnit se vlády.

Mediální analytici Edward S. Herman a David Peterson ve své knize Politika genocidy uvádějí, že Kagameho RPF a jeho spojenci chtěli zabránit chystaným volbám ve Rwandě, které by Tutsiové jakožto menšina určitě prohráli. Proto prý zabili hutuského prezidenta a ovládli Rwandu vojenskou silou. Přitom Kagameho RPF nebránila vražedné mašinérii Hutuů, nýbrž spustila vlastní vlnu likvidace. Atentát vyprovokoval genocidu, během níž se vraždili Hutuové i Tutsiové navzájem.

Kromě masových hrobů zmasakrovaných Tutsiů zde vznikly i masové hroby hutuských uprchlíků v oblastech pod kontrolou RPF. Robert Gersony, který pracoval pro OSN, ve své zprávě uvedl, že ze strany Kagameho RPF docházelo k vraždám a pronásledování Hutuů. Gersonyho zprávu zveřejnil i deník New York Times. Přesto zástupci OSN zprávu nepřijali a označili ji za nedůvěryhodnou.

Již zmiňovaný Robin Philpot ve své další knize Rwanda – Nové tahanice o Afriku napsal, že pět dní po atentátu na prezidenta Habyarimana bylo v interní zprávě americké vlády uvedeno, že může dojít ke smrti až stovek tisíc lidí. Ve Washingtonu věděli, že nastanou masakry a lidé budou utíkat ze země, přesto však dělali vše proto, aby jednotky OSN ve Rwandě (UNAMIR) z republiky odešly. Podle Philpotta tyto jednotky mohly zabránit RPF v dobytí hlavního města Kigali, ale záměr Washingtonu spočíval v oslabení francouzského vlivu v regionu. Americké vládě šlo o posílení postavení severoamerických koncernů ve východním Kongu, bohatém na nerosty. Philpot cituje bývalého generálního tajemníka OSN Butruse B. Ghálího, který konstatoval, že „rwandská genocida na sto procent padá na hlavu Američanů“. Což se ostatně v posledních letech stalo spíše pravidlem než výjimkou.

Ani Butrus Butrus-Ghálí nemá čisté svědomí. On sám zrušil tradiční zákaz, aby Egypt do Rwandy neprodával zbraně, a umožnil tak Hutuům získat munici. Generální tajemník OSN jen několik hodin před tím, než začalo vraždění, tvrdil v Radě bezpečnosti, že všechny strany konfliktu spolupracují na mírovém procesu. Když vypukla první vlna mačetové genocidy, odmítl přerušit svou cestu po Evropě a situací se zabývat. Butrus B. Ghálí nedovolil ani žádnou změnu v postavení malých jednotek OSN ve Rwandě se zdůvodněním, že si není jistý, co se vlastně děje.

Kagameho RPF zlikvidovala vojenský odpor Hutuů a upevnila svou pozici ve Rwandě. Oficiální verze zněla, že Kagame a jeho RPF ukončila genocidu Tutsiů. Mimo jiné, samozřejmě neoficiálně, ale v první řadě posílila jednoznačný vliv svého patrona – Spojených států.

 

Holokaust a diamanty

Rwandský diktátor Paul Kagame, s americkou podporou, odmítá jakoukoliv kritiku. Likviduje opozici a tvrdí, že Rwanda potřebuje silnou vládu, jež zabrání obnovení etnického konfliktu. To mu však nebrání páchat násilí a rabovat v Demokratické republice Kongo jménem zájmů svých sponzorů a ochránců.

Investigativní novinář a expert na genocidu Keith H. Show tvrdí, že Spojené státy, Británie a Izrael zajišťovaly výcvik, financování a tajnou vojenskou i logistickou podporu jednotek Kagameho a ugandského tyrana Museveniho. Upozorňuje na válečné zločiny a genocidu spáchanou Kagameho i Museveniho jednotkami, když v roce 1996 vtrhli do Demokratické republiky Kongo, opět podporováni Pentagonem, Izraelem a spojenci NATO. Pokračující rwandská okupace a vykrádání východního Konga způsobily smrt od šesti do deseti milionů lidí. Jde o nejhorší válku od druhé světové války – holokaust ve střední Africe, ignorovaný kontrolovaným hlavním mediálním proudem.

Jak je něco takového vůbec možné? Navzdory oficiálním tvrzením, že válka skončila v roce 2001, diktátoři podporovaní USA pokračují v zabíjení v provinciích bohatých na minerály, coltan a diamanty ve východním Kongu. Rwandské, ugandské a burundské jednotky s pomocí americké organizace USAID, afrického velení Pentagonu AFRICOM a několika západních těžařských společností tento region nepokrytě vykrádají. Panel expertů OSN potvrdil, že Rwanda a Uganda postavily své ekonomiky na drancování minerálních zdrojů východního Konga – coltanu, diamantů, mědi, kobaltu, zlata a dřeva z konžských lesů. Oba státy spolupracují s euroamerickými korporacemi. V honbě za bohatstvím východního Konga prostřednictvím diktátorských režimů figurují společnosti jako banka HSBC, GE, Goldman Sachs, Pfizer a Gilead Sciences.

V rabování Demokratické republiky Kongo jde hlavně o strategické suroviny – uran a coltan, což je průmyslové jméno pro kolumbit-tantal, kovovou rudu s vysokým obsahem prvků tantal a niob. Tantal má nezastupitelné místo při výrobě moderních kondenzátorů a neobejdou se bez něj mobilní telefony, tablety, kamery, herní konzole ani jiná elektronická zařízení. Největší ložiska, až 80 procent světových zásob této rudy, se nacházejí právě v Demokratické republice Kongo. Na oltář lukrativního zisku korporací tak padají mačetové genocidy, války, převraty a násilí, které mají navíc plné mediální krytí s cílem dezinformovat veřejnost.

Ľubomír Huďo

[quote align="center" color="#999999"]

Tento text vyšel v aktuálním čísle magazínu Vědomí [/quote]