Poněkud ve stínu ruských prezidentských voleb se ocitly parlamentní volby v Íránu, které se uskutečnily 2. března za účelem zvolení nových členů Islámského poradního shromáždění (madžlisu) na čtyřleté funkční období. O Íránu se hovoří pouze v souvislosti s jaderným programem, ale volby zůstávají stranou mediálního zájmu. Buď jsou předem označeny za zmanipulované a neférové, nebo se o nich raději mlčí, snad aby nevynikl kontrast s absolutními monarchiemi Saúdskou Arábií a Katarem, kde žádný volený parlament neexistuje, ale jsou toho času největšími šiřiteli „demokracie“ v arabském světě. Írán čelí v důsledku sankcí zpomalení ekonomiky a problémům s nezaměstnaností. Práci hledají obtížně zejména absolventi vysokých škol. Vnitřní i zahraniční politiku prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda kritizují konzervativci okolo nejvyššího duchovního vůdce, ajatolláha Alího Chameneího, podle nichž je příliš umírněná a vstřícná vůči Západu.

Tradiční souboj konzervativců a reformistů tak vystřídal zápas mezi dvěma konzervativními platformami. Celkově výrazně posílil tábor podporující nejvyššího duchovního vůdce, zatímco prezidentovi stoupenci vyšli z voleb oslabeni. Ačkoliv dříve vystupovali oba konzervativní lídři jako spojenci, nyní se největší spory odehrávají právě mezi nimi.

Konzervativní alianci, která dohromady získala 63,2% hlasů a 143 mandátů, tvoří koalice pěti uskupení: Spojená fronta konzervativců v čele s dosavadním předsedou madžlisu Alím Laridžáním (33,7%), Fronta islámské revoluční stability, vytvořená skupinou protivládních konzervativců (16,4%), Strana monotheismu a spravedlnosti (6,6%) podporující prezidenta, která ztrátou 29 křesel nejvíce oslabila a dále dvě menší formace: Hlas lidu (5,7%) a Fronta porozumění a islámského probuzení (0,8%). Reformní alianci, jež dohromady získala 26,1% hlasů a 59 mandátů, tvoří tři uskupení: Demokratická koalice reformistů (19,5%), Koalice práce (5,3%) a Umírnění reformisté (1,3%). Čtrnáct křesel získali zástupci náboženských menšin – Arméni, Asyřané, Židé (!) a další. Devět mandátů obdrželi nezávislí.

V atmosféře hrozící vojenské agrese Izraele a USA Íránci vyslyšeli výzvy nejvyšších představitelů země a k volbám se dostavili v hojném počtu, aby potvrdili legitimitu islámské republiky. Voleb se zúčastnilo 64,2% oprávněných voličů (o 9% více než při volbách v roce 2008), kteří ignorovali výzvy opozice k bojkotu. I odpůrci režimu však tvrdí, že pokud by jejich země byla napadena, postavili by se za vládu. Většina Íránců také podporuje jaderný program a domnívá se, že by Írán měl mít jaderné zbraně vzhledem k tomu, že je ze všech stran obklopený americkými vojenskými základnami. Mírový jaderný program je vnímán jako národní zájem a otázka energetické autarkie.

Co se týká humbuku kolem íránského jaderného programu, je třeba uvažovat racionálně a připomenout několik zásadních faktů. Írán na rozdíl od Izraele podepsal Smlouvu o nešíření jaderných zbraní. Na jedinou blízkovýchodní jadernou mocnost – Izrael – však není vyvíjen žádný mezinárodní tlak, což svědčí o dvojím metru OSN a Západu. Nejvyšší duchovní vůdce Alí Chameneí prohlásil, že vytvoření atomové bomby je nezákonné a odporuje islámu. Atomová bomba je „charam“ neboli hřích, tabu. I kdyby se ji íránští vědci navzdory ajatolláhově fatvě – což je samo o sobě nemyslitelné, neboť šíité na rozdíl od sunnitů považují fatvu za závazný imperativ – pokusili sestrojit, k čemu by jim byla, když Izrael a USA disponují mnohonásobnou atomovou přesilou? Rovnováhy sil by nedosáhli ani za sto let. V Íránu navíc – na rozdíl od Izraele – probíhají pravidelné inspekce MAAE.

Jaderný program je zástupný problém, který má ospravedlnit rozpoutání války za účelem změny režimu a zahraničně-politické orientace země, ovládnutí íránských ropných zásob a surovinového bohatství, oslabení mocenských a ekonomických pozic Ruska a Číny a především udržení hegemonie amerického dolaru v mezinárodním obchodu. První kolo tohoto boje se odehrálo loni v Libyi. Írán již nějakou dobu uzavírá s nejvýznamnějšími obchodními partnery (Rusko, Čína, Indie, Japonsko) dohody o nepoužívání dolaru při vzájemném obchodu, zejména při prodeji ropy. Íránská karta je nestydatě používána i v americké prezidentské kampani. Republikánský kandidát Mitt Romney se snaží veřejnost vmanipulovat do podpory vojenského zásahu tvrzením, že bude-li opětovně zvolen Barack Obama, Írán použije (neexistující) jadernou zbraň. Přitom je jistě informován o dokumentech amerických tajných služeb, které kolovaly mezi zákonodárci a z nichž vyplývá, že Teherán přestal na jaderných hlavicích pracovat již v roce 2003.

Ondřej Kosina


Další články autora:


Zdroj: http://www.vasevec.cz/