11. října se dovíme, zda má norská komise zájem na znovuoživení Nobelovy ceny míru nebo zda zarazí další hřebík do její rakve. Vize Alfreda Nobela pro Nobelovu cenu míru v jeho závěti byla vytvořena dobře a člověk by si mohl myslet, že i právně závazně. Nepředpokládá se, že cena míru by se udělovala proponentům války, jako Barack Obama či Evropská unie. Nepředpokládá se, že by se udělovala byť i dobrým humanistům, jejichž práce má jen málo co dělat s mírem nebo vůbec nic, jako většina ostatních nedávných příjemců.


Stejně jako u Carnegieho nadace pro mír, jejíž práce není téměř nic jiného než porušování vůle jejího tvůrce, a stejně jako u mnoha skupin za „mír a spravedlnost“ zaměřených na všechny druhy dobrých věcí, které ale nejsou eliminací militarismu, tak i Nobelova cena se stala spíš cenou „míru“, než cenou míru.

Nepředpokládalo se ani, že ta cena míru by se dávala reformátorům války či civilizátorům války. Cena míru je pro: „Osoby, které provedly nejvíce a nejlepší práce pro bratrství mezi národy, pro rušení a omezení stávajících armád a pro pořádání a podporování mírových kongresů.“ Cena není ocenění za celoživotní práci, ale náleží, spolu s dalšími Nobelovými cenami „těm, kdo během předchozího roku přinesli lidstvu největší prospěch.“

Nobelových laureátů se ani neptají, zda podporují rušení stávajících armád. Jen málo jich sice přijalo přístup Baracka Obamy, který chválil války a militarismus i ve svém přijímacím proslovu, avšak i u mnoha dalších by se určitě muselo reagovat negativně; nepodporují rušení stávajících armád a nepracovali na něm. Ani neplánují vložit peníze z ceny, aby se na tomto cíli pracovalo.

Norský spisovatel a právník Fredrik Heffermehl už roky vede úsilí za vynucení vůle Alfreda Nobela. „Nobelovy dopisy, které napsal, potvrzují,“ říká Heffermehl, „že svou cenu zřídil, aby naplnil slib Berthě von Suttner,“ jíž sliboval zřídit cenu k financování práce na rušení válek. V březnu 2012 švédský Úřad pro nadace nařídil Nobelově nadaci, aby přezkoumala závěť a zajistila soulad s ní. Když byla další cena udělena v hrubém rozporu s touto vůlí Evropské unii, tak bývalí příjemci – včetně Adolfa Esquivela, Miread Maguire a Desmonda Tutu – protestovali. Nobelova nadace tak vzdorovala příkazu k souladu se závětí a uplatnila trvalou výjimku z takovýchto pochybení.

Letos je 259 nominovaných, 50 z nichž jsou organizace. (Ani Heffermehl nenamítá proti praxi udělovat tuto cenu zamýšlenou pro „osobu“ organizaci.) Seznam nominovaných se udržuje v tajnosti, avšak někteří jsou známi. Podle Heffermehlova názoru nikdo z favoritů letošní ceny pro ni není právně kvalifikován. K tomu patří i Malala Yousafzai, jehož práce za vzdělání si určitě zaslouží cenu, nikoliv však tuto. A patří k tomu i Denis Mukwege, jehož práce ku pomoci obětem sexuálního násilí by se měla ocenit, nikoliv však cenou zamýšlenou pro ty, co pracují na rušení armád. Občanská práva v Rusku, svoboda tisku v Barmě a mnohé další velké věci by se příští týden měly přestat oceňovat cenou za opozici k válce.

Spolu s návrhy na udělení mírové ceny bylo zmíněno i jméno Steve Pinker jako ocenění za to, že napsal hrubě zavádějící a klamavou knihu falešně argumentující, že války vymizí samy od sebe. To by ale alespoň byl nový zákrut ve zneužívání a degradaci této ceny, ač s Billem Clintonem na seznamu jmenovaných nemají možnosti dosáhnout opravdu odporný výsledek vskutku žádné omezení.

Na seznamu našel Heffermehl i některá jména, která by se opravdu kvalifikovala. K nim patří americký profesor Richard Falk, norských velvyslanec Gunnar Garbo, Američan David Krieger z Nadace míru jaderného věku, bývalý generální ředitel UNESCO Federico Mayor ze Španělska, švédský mírový vědec a organizátor Jan Oberg a americký profesor vzdělávání o míru Betty Readon. „Tito jsou jasně,“ říká Heffemehl, „něco na způsob ‚šampiónů míru‘ popsaných v Nobelově závěti, kteří pracují pro globální odzbrojení založené na globálním zákonu.“ Já bych doplnil i Gene Sharp ze seznamu nominovaných, jako někoho, kdo se asi kvalifikuje, ač určitě existují i argumenty proti. Mezi kvalifikujícími se organizacemi nominovanými pro rok 2013 je z hlediska Heffermehla Mezinárodní mírový úřad, Nadnárodní nadace, UNESCO a Mezinárodní liga žen za mír a svobodu.

Další jednotlivci a organizace na seznamu, myslí si Heffermehl, jsou „oddaní mírotvůrci nebo odvážně odhalovali nebezpečí militarismu, ti ale možná neprosazovali vizi všeobecného a úplného odzbrojení, kterou viděl Nobel jako pro světový mír podstatnou.“ K tomu patří Nor Steinar Bryn, Američané Chelsea (původně Bradley) Manning a Edward Snowden (ten poslední nominovaný až po uzávěrce 2013), Izraelec Mordechai Vanunu a Abolition 2000.

Mnozí z nás naléhali, aby  cenu dostal Manning, a spolu s Normanem Solomonem argumentovali, že „Nobelova cena míru potřebuje Bradley Manninga více, než Bradley Manning potřebuje Nobelovu cenu míru.“ Norský Nobelovský výbor má však mnoho ohledů, které musí brát v potaz, aby začal s vlastní obrodou, a mnohé z těch ohledů se týkají pokračujícího zneuctění této ušlechtilé myšlenky.

David Swanson

Překlad: Miroslav Pavlíček

Zdroj:  globalresearch.ca