Náhlé politické stažení Kataru z mezinárodní scény o týden později následovalo svržení Mohameda Mursího v Egyptě. Ač je mezi těmito dvěma událostmi časový souběh, aniž by v tom byl vztah příčinné souvislosti, jejich výskyt radikálně změnil budoucnost Arabského světa. Muslimské bratrstvo, kterému Washington sliboval vůdcovství Arabského světa, během dvou týdnů ztratilo dvě ze svých hlavních pák moci. Emír Hamad Al-Thani z Kataru byl nucen 25. června abdikovat a s ním i jeho mentor ministerský předseda HBJ. 3. července byl svržen Egyptskou armádou prezident Mohamed Mursí, přičemž brzy byly vydány zatykače na hlavní postavy tohoto egyptského hnutí, včetně nejvyššího vůdce Bratrstva Mohammeda Badie.


A nevypadá to, že Washington, když tlačil na emíra Hamada, aby odešel, tak, že očekával další změnu režimu v Egyptě. Spojené státy, které netolerují politické a finanční rošťáctví vůči nim, se rozhodly Katar ponechat upadnout na jeho patřičné místo mezi mikro-státy. Washington nezpochybňoval pomoc poskytnutou emírem Muslimskému bratrstvu, ani jejich roli v Káhiře, jen okázalost tohoto emirátu.

 

Role Bratrstva

Neočekávaný legální vzestup Bratrstva k moci v Egyptě v červnu 2012 každopádně zastínil pravý účel „Arabského jara“: zavést novou éru kolonizace založenou na tajné dohodě mezi Bratrstvem, Spojenými státy a Izraelem. Pro Bratrstvo nucená islamizace Severní Afriky a Levanty; pro Washington ekonomická globalizace včetně masivní privatizace; a pro Tel Aviv pokračování separátního míru z Camp Davidu.

Je důležité pochopit, že v důsledku toho se „Bratrstvo stalo beranidlem Arabského sionismu,“ řekneme-li to slovy libanonského myslitele Hassana Hamade. Oni to svým vlastním způsobem potvrdili přes „duchovního rádce“ katarské Al-Jazeery, šejka Yusuf al-Qaradawiho, když ten kázal, že kdyby byl dnes Mohamed živ, žil by v míru s Izraelci a podporoval by NATO.

 

Ideologie Bratrstva

Tento stav byl zajištěn strukturou Muslimského bratrstva. Ač je koordinováno mezinárodně, nesestává Bratrstvo z jediné organizace, nýbrž z četných odlišných skupin. Navíc má různé úrovně členství, každou se svou vlastní ideologií. Nicméně všechny kráčí za tím samým mottem: „Alláh je našim cílem, Korán je naším zákonem, Prorok naším vůdcem, Džihád naší cestou a mučednictví naší nejvyšší nadějí.“ Navíc všichni vyznávají učení Hassana al-Banna (1906-1949) a Said Qutba (1906-1966).

Toto Bratrstvo je de facto matricí pro veškerá salafistická hnutí (tj. ty, co se zkouší předvádět jako druzi Prorokovi) a pro Takfiristické skupiny (tj. ty, co bojují proti odpadlíkům) a spolupracují se CIA. Tudíž se z jejich řad vynořil i Ayman al-Zawahri, současný vůdce Al-Káidy. Ten jako loajální agent USA podněcoval vzestup Hosni Mubaraka k moci organizováním vraždy Anwara Sadata. Ten se teď stal duchovním vůdcem syrských Contras.

Bratrstvo bylo vždy ve všech zemích, kde se rozvinulo, menšinou, včetně Egypta, kde za své volební vítězství vděčí výlučně bojkotu voleb dvěma třetinami obyvatelstva. Horovalo tudíž proti diktaturám všech druhů ozbrojených skupin, které zkoušely uchvátit moc silou či simulací, že jsou něco jiného. To, co je pro jejich chování charakteristické, je krédo, že „Účel světí prostředky.“ V jejich ideologické evoluci je tudíž těžké rozlišit, co je autentické od toho, co vyvěrá z politiky klamné svůdnosti. Zvláště egyptský příklad ukázal, že jejich demokratická evoluce byla pouhou fasádou, jen pro volební sezónu.

Především – ač toto hnutí zpočátku bojovalo proti britskému imperialismu – dostalo se okamžitě do konfliktu s arabským nacionalismem, hlavním odpůrcem imperialismu v tomto regionu. Britští experti na nakládání se sektami chápali daleko větší užitek z využití tohoto Bratrstva, než z jeho odstranění, když do něj pronikali a udržovali jej, aby bojovalo proti nacionalistům. Ještě dnes mezinárodní koordinace tohoto Bratrstva sídlí v Londýně.

To „Arabské jaro“ (od prosince 2010) je v podstatě znovuoživením staré franko-britské strategie „Arabské revolty“ proti Otomanům (1916-1918). Rozdíl je, že v tehdejších časech bylo cílem dosadit na místo staré Otomanské administrativy pseudo-nezávislé loutky, ale tentokrát to bylo nahradit ty už opotřebené spojence panenskými a ke globalizaci přítulnými loutkami.

 

Strategický ústup Kataru

Od změny týmu v Kataru, přestaly k Bratrům proudit volné peníze, ať už do Sýrie, Palestiny, Egypta, Libye či jinam. Tento emirát se soustřeďuje na své domácí ambice a plánuje utratit 200 miliard dolarů za přípravy na Světový pohár za pět let.

Tohle náhlé zmizení z mezinárodní scény ponechalo pole neorané pro Saúdy a Emiráty, přičemž obojí přispěchali s podporou pro nový egyptský režim.

Na druhou stranu rivalita mezi Katarem a Saúdskou Arábií vedla Írán k podpoře Mohameda Mursího v Egyptě, přičemž však zároveň podporují i Bashara al-Assada v Sýrii. Teherán sám tudíž ukázal, že se více přiklání k projektu Egyptského bratrstva na „islamizaci společnosti“ než k projektu Nasseristů na osvobození Palestiny od koloniální okupace.

Stažení se Kataru nakonec nepřímo naznačuje i změnu rovnováhy sil v anglo-americkém světě. Následně kontrolní komise pro tajné služby Kongresu Spojených států a britská Dolní sněmovna oponují poslání zbraní „rebelům“ do Sýrie.

Pád Muslimského bratrstva není pouze krachem Bratrstva, nýbrž i krachem těch v Londýně a Washingtonu, co si mysleli, že budou moci přetvarovat Severní Afriku a Střední východ, a když jim padlo, tak dávají přednost vládě chaosu před ztrátou kontroly.

Thierry Meyssan

Překlad: Miroslav Pavlíček

Zdroj: globalresearch.ca