Vycházející vědecká publikace: “(…) vlády mohou a dokonce by měly překračovat existující hranice veřejného souhlasu, aby protlačily normy umožňující, aby tyto regulace sentiment veřejnosti dohnal až později.” Povídání o možnosti postavit OSN ke kormidlu americké vlády poukazuje na nadcházející věk vědecké diktatury.


V peer-reviewed článku Amerického institutu biologických věd nadepsaném „Sociální normy a globální environmentální výzvy“ (předtisk k dispozici ZDE ), co vyjde v březnu 2013 ve vydání ročního žurnálu BioScience tohoto institutu, skupina slovutných vědců volá po tom, aby vláda spolu s vědci začala s plánovaným sociálním inženýrstvím „norem“ a „hodnot“ týkajících se ekologistických politik. Navíc navrhují zavedení všech druhů ekologistických daní a regulací v duchu Agendy 21, aby uspíšili sociální přijetí vyšší vládní kontroly. Rovněž navrhují, aby se vědecká komunita jako cele semknula kolem vlády „v angažovaném úsilí o změnu osobních a sociálních norem.“

Ke skupině vědců angažovaných v nadcházející publikaci patří dva laureáti Nobelovy ceny, ekonom Kenneth Arrow a politický vědec Elinor Ostrom, zrovna tak v tom ale jsou vědci o chování, matematici, biologové, ani nemluvě o populačních vědcích, z nichž nejproslulejší je Paul Ehrlich a Gretchen C. Daily, jejichž profesionální vztahy se datují už do časů Ekovědy (Ecoscience). Tito autoři začínají konstatováním:

„Někteří argumentují, že pokroku u těchto (globálně environmentálních) problémů lze dosáhnout pouze prostřednictvím angažovaného úsilí o změnu osobních a sociálních norem. Tito uvádí, že toho musí být dosaženo vzděláváním a přesvědčováním, aby se zajistilo určité chování (…), aby se zažilo jako součást osobní etiky.“ S konstatováním, že vzdělávání a přesvědčování jsou k dosažení změn v chování nedostačující, uvádí:

„Upravit dosavadní chování bude muset podstatné množství lidí, aby se vyřešily ty nové třídy globálních a environmentálních problémů. Je třeba alternativních přístupů, když vzdělávání a přesvědčování samotné jsou nedostatečné. Může tudíž být zapotřebí politických nástrojů jako jsou tresty, regulace a pobídky, aby se jimi dosáhlo významných modifikací v chování.“

Navrhujíc, že „efektivní politiky (…) jsou takové, které vyvolávají jak krátkodobé, tak dlouhodobé změny sociálních norem,“ tak tahle sbírka prominentních vědců prosazuje, že „vlády mají unikátní závazek ustanovit obecné blaho a formulovat podle toho své politiky.“

Nadcházející zpráva však zdůrazňuje, aby byly vědcům poskytnuty nástroje, aby mohli poskytnout pomoc „vládním politikám zaměřeným na úpravu voleb k rozhodnutí a chování,“ jako třeba u, „norem aktivního managementu, změn podmínek ovlivňujících chování, finančních intervencí a regulačních opatření.“

Každý z těchto politických instrumentů potenciálně ovlivňuje osobní a sociální normy různými způsoby a různými odlišnými mechanismy. Každé s sebou však nese i nebezpečí propuknutí zpětných rázů, čemuž se často v literatuře říká i bumerangový efekt – jenž eroduje svolnost a redukuje vyznávání žádoucího chování a sociálních norem, které toto chování podporují.“

Nazývá se to „eroze svolnosti.“ Předjímajíc, že zvýšené regulační intervence vlády určitě vyvolají u cílové populace odpor, tito vědci tudíž vyjadřují víru, že jejich doporučení „lze realizovat způsobem, který ještě zůstává u principů zastupitelské demokracie, včetně transparentnosti, férovosti a odpovědnosti.“

I přes tato slova povrchní útěchy autoři zdůrazňují, že vláda (a vědecká komunita), když přijde na všeprostupující regulace uvalené na Americký lid, by nakonec měla „pokročit dál,“ než je jen souhlas veřejnosti:

„Někteří argumentují, že regulace jsou z podstaty vynucující a nemohou nebo by neměly překračovat nevyřčenou míru veřejného souhlasu s takovými regulacemi. Alternativním hlediskem je to, že vláda může a dokonce by měla pokročit za dosavadní úroveň souhlasu veřejnosti, aby protlačila normy umožňující, aby veřejný sentiment tyto regulace dohnal až později.“

Doznáním, že jejich vůlí je „pokročit za existují úroveň souhlasu veřejnosti,“ aby protlačili drakonické ekologistické politiky, tito prominentní vědátoři (mezi nimiž nacházíme laureáty Nobela a i Paula Ehrlicha) dokázali svou ochotu americké obyvatelstvo svým modelem „environmentální“ kontroly oklamat. Jak to formuloval Aaron Dykes v interview s lordem Christopherem Moncktonem, environmentální „záležitosti“ nejsou ničím jiným než „absolutně platnou záminkou pro jejich model absolutní kontroly.“

To inženýrství veřejných „norem“ neslouží ani tolik environmentálním záležitostem, nýbrž jiným, konkrétně aby ekologistické politiky, i ty drakonické, nakonec byly vnímány US populací jako, že jsou v souladu s jejich vlastními osobními normami.

Způsoby, jimiž by vláda mohla při posuvu v nastavení norem postupovat, tvrdí tito vědci, na jedné straně mohou spočívat v „managementu norem“ prostřednictvím „takových věcí jako reklamní kampaně, informační bombardování či apely od uznávaných osobností.“ Dalším zapojeným aspektem je využití finančních pobídek a odrazujících stimulů se zaměřením na vznik podmíněných reakcí u veřejnosti přijímajících zvýšenou vládní kontrolu osobního chování. Článek pokračuje tvrzením, že nejlepším způsobem k pozměnění existujícího jednání je přes přesvědčivé vládní regulace, „jako jsou pokuty, vyhlášky a pobídky tak,“ aby „bylo dosaženo významných modifikací chování.“

„Pokuty mohou (…) být zčásti účinným způsobem k úpravě chování, protože (podobně jako management sociálních norem) signalizují vážnost, s jakou se společnost k této otázce staví.“

Autoři navíc vyjadřují naději, že tohle chování a hodnoty se „vyvinou“ ve společném vzrůstu se zvýšenou vládní kontrolou ve formě státních regulací a „pokut“:

„Daň z uhlíku by se mohla (…) ukázat být efektivní i přesto, že bude budit krátkodobý odpor. To, co je třeba vyhodnotit, jsou možnosti, že chování a hodnoty by se spolu-vyvinuly takovým způsobem, že daň z uhlíku – nebo jiný instrument, který zvedne ceny, jako systém uhlíkových povolenek (cap-and-trade) – bude nakonec vnímám jako cenná věc, což by tudíž umožnilo jeho dlouhodobou efektivnost.“

V kontextu myšlenky, že posuv norem se „spolu-vyvine“ spolu se zvýšenou vládní regulací, autoři konstatují:

„Každá z vládních intervencí může ovlivnit jak osobní, tak sociální normy, ač to činí různými mechanismy. Jenom management sociálních norem je přímo zacílen na normy. Volba architektury, finančních instrumentů a regulací, to všechno může upravit sociální normy tím, že způsobí, že lidé nejdříve změní své chování a pak se posunou ve své víře ke konformitě s tímto chováním.“

Jinými slovy: vědci navrhují protlačovat vyvolávání konceptu kognitivní disonance v myslích lidí, aby lidská stáda vedli k „pro-ekologistickému“ občanství.

„Když přijde na environmentální problematiku,“ píší tito vědci, „jsou v dynamice tohoto vývoje ve hře dva typy sociálních norem: sociální normy konformity nebo kooperace a pro-environmentální sociální normy. Je třeba prezentovat jen ty první, aby to vyvolalo pro-environmentální chování (ač pro-environementální osobní normy se z toho mohou vynořit např. přes kognitivní disonanci, zážitky nebo asociace s pozitivními pocity ze sociálního přijetí činu s činem samotným).“

V nadcházející publikaci byl do této rovnice vnesen koncept tlaku ostatních a kognitivní disonance jako faktor efektivně determinující normy:

„(…) normy konformity a kooperace jsou daleko universálnější než pro-environementální normy a jsou tudíž daleko silnější při vyvolávání pro-environmentálního chování, které není v konfliktu s už před tím existujícími hodnotami nebo preferencemi. Jinými slovy, pro-environmentální hodnoty nejsou nezbytnou předběžnou podmínkou pro pro-environementální chování.“

Ač autoři vyjadřují svou naději, že vláda rozšiřuje kontrolu prostřednictvím všech druhů ekologistických regulací, argumentují, že vědci (zvláště ti z věd o životě) by se měli semknout kolem velké vlády, spojit síly v neutuchající kampani za postupné vytváření změn v chování tak, by environementální politiky byly během času akceptovány už daleko snadněji.

„Vědy o životě by k této agendě mohly fundamentálním způsobem přispět prostřednictvím cíleného výzkumu o naléhavosti sociálních norem“ tvrdí tato skupina.

„(…) mnohé empirické studie v tomto článku citované pochází z práva, psychologie, ekonomie, ekonomie chování, antropologie, politické vědy a sociologie. Víme např., že efektivní management jakýchkoliv místních lidí vyžaduje citlivost k místním podmínkám, šikovné monitorování, stupňující se sankce a mechanismy řešení konfliktů.“

Kdo by měl lépe vést ovečky k „dobrému environmentálnímu občanství“ než ti vědci, co se specializují na sociální inženýrství.

„Vědci o životě mají v této hře roli, kterou sehrají rozšířením svých už existujících teoretických analýz. Aby ale byli efektivní, tak budou muset schopnosti rozšířit učenci ve všech oborech, aby kolaborovali s tvůrci rozhodnutí a politik tak, aby se zajistil realismus a relevance.“

Vědci by v takovéto ekologistické diktatuře také poskytovali schopnost monitorovat:

„Vědci by mohli (…) efektivně zkoumat, jak kombinace různých politických intervencí a vzájemné časové vyladění jejich nasazení zafungovalo.“

Článek přichází se závěrem o třech různých doporučeních jak pro vědce, tak pro vládní agentury:

„(1) Větší zapojení vědců ze sociálních a behaviorálních vědách v periodických vyhodnocováních environmentální politiky; (2) zřízení týmů učenců a tvůrců politik, které mohou v politicky relevantním časovém měřítku vyhodnotit krátkodobou i dlouhodobou efektivitu politických intervencí; a (3) úpravu akademických norem tak, aby umožnila v těchto otázkách více pokroku.“

Celá ta publikace je jasným a nezaměnitelným projevem toho, že se pod záminkou environmentalismu vynořuje vědecká diktatura. Více vládní kontroly přes regulace a pokuty v kombinaci s proaktivní vědeckou komunitou, vymývání lidských mozků, aby tuhle rostoucí vládní kontrolu přijali, ač jinak by ji odmítali. A hádejte, kdo by podle této zprávy měl být koordinačním orgánem:

„Tyto týmy by mohly být podporovány trvalými orgány, které by udržovaly komunikaci s tvůrci politik; ty se budou u jednotlivých národů lišit, mohly by však být v mezinárodním kontextu přidruženy ke Spojeným národům a jejich pobočným orgánům. Jedním z potenciálních modelů jsou národní závazky věnování vědeckých talentů do služeb agentur Spojených národů.

Spojené národy. Samozřejmě!

„Tyto týmy by měly také na starost předjímání krizí a vyhodnocování potenciálních politických reakcí dopředu, jelikož detailní vyhodnocování až uprostřed krizí může být problematické; takovéto nouzové přípravy by se pravděpodobně zaměřily spíše na okamžité účinky politik na chování než na změny sociálních norem, protože právě tohle má během krize tu největší relevanci.“

Všechno tohle povídání o postavení OSN za kormidlo americké vlády a americké vědecké komunity poukazuje na věk nehorázné vědecké diktatury, proti níž nás varovalo už mnoho pozorovatelů.

Další článek k tématu:

Překlad: Miroslav Pavlíček

Zdroj: prisonplanet.com