Iniciativa pásu a cesty (BRI) se evidentně ukazuje být nejúspěšnějším globálním megaprojektem naší epochy, který kam dosáhne, tak přináší nové ekonomické a investiční příležitosti a narůstající prosperitu místních lidí jak v bohatých oblastech světa, tak v těch rozvojových, kde vytahuje lidí z bídy po milionech, píše se v článku.

Je to projekt iniciovaný Čínou, která se do něj také nejvíce ze všech účastníků angažuje, ale celkem vzato je to projekt vznikající ve vzájemném partnerství a z nasazených investic značné části světa, včetně Evropské unie, neboť je přesně tím, co všechny zapojené země potřebují. Dokonce i jeho odpůrci uznávají, že to je přesně to, čeho je třeba, a zkouší konkurenční, ale v podstatě stejný projekt jen v jejich režii, ač toho kromě řečí, zatím moc neudělali.

Ale ten jejich projekt prý na rozdíl od onoho démonického BRI nemá znečišťovat svět a porušovat lidská práva. A aby dosavadní BRI očernili, potřebují najít nějaký „Xinjiang“ Pásu a cesty, který prohlásí za oběť BRI a peklo na zemi. A už svůj „Xinjiang“ našli, a to v Kambodži.

Přes Kambodžu samozřejmě BRI vede a kolem dopravních infrastruktur té cesty se budují následné infrastruktury, které z pásu kolem cesty vytvoří zónu investičních příležitostí a prosperity. A k základním takovým infrastrukturám a pro Kambodžu obzvlášť nedostatkovým, aby se mohla industrializovat, patří infrastruktury energetické. Proto v severovýchodní Kambodži vyrostla přehrada Dolní Sesan 2 s hydroelektrárnou, díky níž se sem pohrnou investice, pracovní příležitosti a národ zbohatne.

Muselo se kvůli tomu ale přestěhovat 5 000 dost skromně žijících lidí, kdy elektrárna bezpochyby vydělá dost na to, aby pro ně zaplatila lepší bydlení a odškodnění, kterým si ti lidé značně polepší. Dalo by se to tedy chápat pro ty lidi spíše jako příležitost. Svou příležitost k démonizaci BRI v tom však nachází i Human Right Watch. Zvlášť když zdejší rodiny nejenže tu žijí už generace, ale také jsou ještě z nějaké národnostní menšiny, takže z nadcházejícího zlepšení jejich živobytí se udělá ještě útlak menšin.

Vše, co má něco společného s BRI, je podle USA a jejich „ušlechtilých“ neziskovek vždy strašné zlo, neboť je to dluhová past, protože se to musí, jako všechny velké projekty financovat dluhem, který si ty země ale rády vezmou, protože je levnější a méně podmíněný než ty různé „pomoci“ od Mezinárodního měnového fondu a dalších „spasitelů“. Také je to vždy ekologická katastrofa, což jistě třeba Bidenův infrastrukturální plán pro USA nebude, a každý, kdo se těší na odškodné a nové bydlení, je vždy obětí porušení lidských práv. Vzniklá prosperita je vždy špatná, protože je „neekologická“.

Ten nárůst prosperity v mnoha zemích by se měl chápat jako agrese, ty miliony pracovních míst a miliony lidí vytažených z chudoby by se měly cítit být obětmi porušení svých lidských práv a stydět se za eko-zločiny spáchané svým blahobytem. Země, v nichž díky tomu došlo k ekonomickému růstu, by se měly cítit obětmi čínského kolonialismu a prosit USA o pomoc, i když všechny projekty vznikly ve vzájemně dobrovolně dohodnutém partnerství s jejich aktivní účastí.

Tato, ač bezemisní, tak „neekologická“, 400megawattová hydroelektrárna je už sedmá a největší, kterou Čína v Kambodži postavila. Stala se pro místní komunitu energetickou spásou. Kambodža musela donedávna spoustu elektřiny nakupovat ze zahraničí, nedostatek energie a neustálé výpadky sítě v ní byly jak nepříjemností, tak hlavní překážkou pro investice sem a možnosti ekonomického růstu a prosperity pro zemi a její lid.

Po zprovoznění Dolní Sesan 2 roku 2018 ta sedmička Číňany v pásmu BRI postavených hydroelektráren produkuje 1 328 MW energie a představuje 50,1 kambodžské výroby energie. Projekt posílení elektrifikace v Kambodži začala Čína roku 2009 projektem přenosových a transformačních sítí a už v něm našlo práci přes 10 000 místních lidí.

Stavba přehrady Dolní Sesan 2 nepomohla jen průmyslovým městům Kambodže, kam se konečně hrnou investice, protože je k dispozici elektřina. Ti místní lidé byli totiž „vystaveni útlaku svých lidských práv“ tím, že už nežijí v chýších bez elektřiny i bez zpevněných silnic. Bydlí už v domečcích hodných 21. století, připojeni ke komunálním sítím a k elektřině a kolem nich se postavily silnice, školy, nemocnice i chrámy.

Všude v rozvojovém světě, kudy se táhnout cesty projektu BRI kolem nich vznikají pásy s dalšími moderními infrastrukturami často znamenajícími převrat v životě místních lidí. Např. vodárenský projekt pro angolskou Cabindu s 600 000 obyvateli, kde skoro nikdo neměl tekoucí vodu z kohoutku, a poprvé ji tam mají skoro všichni. Jistě je ta voda ale neekologická a ty trubky porušují jejich práva.

V rámci projektu BRI bylo k lednu 2021 podepsáno 205 smluv o spolupráci mezi Čínou zúčastněnými zeměmi a mezinárodními organizacemi. Svoji značnou přínosnost ukázala BRI během mezinárodní spolupráce při zvládání pandemie a následného ekonomického zotavení v účastnických zemích. V průběhu zoufalého roku světového ekonomického propadu 2020 čínské přímé nefinanční investice do zemí BRI dosáhly 17,79 miliardy $. I přes ekonomický propad tedy nárůst o 18,3 procenta oproti předchozímu roku prosperity, kdy samozřejmě každá taková investice má pákový efekt a přináší s sebou násobné oživení ekonomické aktivity potřebné zvláště v tak těžké době.

A USA nejsou schopny pochopit, proč zapojené země a jejich lidé nevnímají tuto spolupráci jako agresi a neobrací se k nim, od kterých se nic moc čekat nedá, o pomoc. Přitom se v jistém smyslu dá říci, že Čína postupuje podle obdobného modelu, díky němuž se kdysi USA staly dominantní mocností světa, kdy všude stavěly železnice a mosty a investovaly do růstových zón kolem nich a vybudovaly např. Panamský průplav. Nebo když Marshallovým plánem pomáhaly s rekonstrukcí zejména dopravních infrastruktur v Evropě po II. válce.

Teď regiony jako Jihovýchodní Asie postrádaly někoho dost silného, aby kolem něho mohlo vykrystalizovat regionální obchodní společenství. Jenže pokusy tuto funkci splnit za Obamovy administrativy během její politiky Příklonu k Asii skončily trapným nezdarem a místní země založily RCEM bez Ameriky, ale s Čínou ve svém těžišti. Místní země také snily o nějakém silném partnerovi, který jim pomůže realizovat infrastrukturní plány tak, jako to kdysi za časů svého rozkvětu dělávaly USA všude po světě.

Mezitím se rozpadly infrastruktury i v samotných USA, které v nich před pár desetiletími bývaly jedničkou, když své prostředky investovaly raději do různých „projekcí moci“ a „humanitárních“ válek ničících „k ušlechtilým účelům“ infrastruktury, lidské životy, lidská práva a prosperitu.