Na dovolenou nevyrazil do exotiky, dokonce ani nevytáhl paty z bytu. A přesto se vydal na dalekou cestu. Redaktor ZENu Milan Vidlák se kterým AC24.cz spolupracuje totiž tři týdny nic nejedl. Jak dopadl jeho pokus o půst, kterému v době všeobecného nadbytku holduje čím dál víc lidí? Zatímco většina lidí spojuje svou ideální dovolenou s hodováním u tabulí obtížených francouzskými sýry nebo aspoň moravským uzeným, já jsem letos v červenci jednadvacet dní ani jednou neotevřel lednici. Přesto to byla ta nejfantastičtější dovolená. Nenechte se mýlit, o dietu mi nešlo. „Hladovění“ je totiž skvělé hlavně pro vaši psychiku.

Autor textu, který při půstu shodil 13 kilogramů, se pokouší vzlétnout na Dívčích hradech nad Prahou. V ruce drží Velkou knihu půstu.

Na začátku textu je třeba vydat varování, že patřím mezi ty, kteří se soustavně zabývají svým duchovním růstem. Jako v té staré bohnické anekdotě „všichni jste blázni, jenom já jsem letadlo“ jsem totiž dospěl k názoru, že 99 % lidí vlastně chodí životem v polospánku, opakují naučené floskule a nežijí své životy… A že kultovní film Matrix, kde je hlavní hrdina Neo postaven před volbu, jestli zůstane i nadále ovcí („Nevědomost je blaženost“), nebo se dozví o světě krutou, leč osvobozující pravdu, není až takové sci-fi.

Již praotec dnešní medicíny, slavný doktor Galenus, říkával: „Duše je rdoušena příliš velkým množstvím krve a tuku a tehdy již není schopna získat přehled o božských a nebeských záležitostech.“ A věděl to i Mohamed, Ježíš, Buddha, ale také Hippokrates. I zvířata či malé děti reagují na choroby odmítáním potravy. Rüdiger Dahlke, německý autor bestselleru Nemoc jako symbol, píše: „Půst přináší sebedůvěru, s níž si dokážeme přiznat, že za sebe musíme nést veškerou zodpovědnost, kterou již nelze delegovat na lékaře, psychology, politiky a další ,specialisty‘.“ Dahlke, německá předloha českého bojovníka proti medicínsko-farmaceutickému komplexu Jana Hnízdila, praktikoval osmdesátidenní půsty. Až nakonec zjistil, že člověk na určitém stupni uvědomění fyzickou potravu nepotřebuje vůbec. Lidí, kteří žijí „ze světla“, je na světě na 30 tisíc a rychle přibývají. Možná si myslíte, že kecám z hladu, ale realitu života bez jídla začínají potvrzovat i respektovaní kvantoví fyzici (viz box níže).

Povzneste se

Na počátku bylo světlo. Fascinující film rakouského režiséra P. A. Straubingera, který kompletně převrací pohled na to, o čem jsme si mysleli, že je prostě dané. Pohled na jídlo. Ve filmu hovoří doktoři, půstaři i rakouský vědec Michael Werner, který už 11 let nejedl a nikdy nebyl zdravější. Na konci mluví i kvantoví fyzici, kteří vše srozumitelně vysvětlují.

Ve filmu Kvantový aktivista sdílí fyzik Amit Goswami svůj pohled na potenciál vědomí jako podstaty všech cítících bytostí.

Na videu, jež najdete pod heslem «mastering alchemy with jim self pt2», vás Jim Self naučí «zhmotnit» a vnímat vlastní energetické pole. Tento Američan kdysi vybudoval a prodal dvě korporace, nyní bývá označován za učitele učitelů a léčitele léčitelů. A poutavě dovede vysvětlit, co se na Zemi poslední dobou děje, a hlavně co se bude dít.

„Něco“ se děje

U křesťanů i muslimů hrával půst nezastupitelnou úlohu, i když si ho někdy vykládali po svém. Jedni během ramadánu nejedí a nepijí od východu do západu slunce, pod rouškou tmy se ale utrhnou z řetězu tak, že si koledují o žlučníkový záchvat. Křesťanští mniši se zase rádi postili nalití „postním“ ležákem vlastní výroby. Načež si řekli, že ryba není maso a za rybu prohlásili vše, co plave – tak třeba vyjedli bobry v celém Bavorsku.

Přestože při půstu (neplést s dietou) člověk nepřijímá vůbec žádnou potravu, jde o zcela jinou zkušenost než při vynuceném hladovění. Když vám někdo sebere jídlo, budete trpět čím dál víc. Při dobrovolném hladovění po několika dnech naopak hlad mít přestanete. Při své dovolené jsem shodil 13 kilo, skvěle jsem si odpočinul četbou chytrých knih doma a v parku a moc mi nevadilo, že mě okolí považovalo za magora.

S půstem jsem ale nezačal jen tak. Netuším sice, jak to staří Mayové měli se svým kalendářem, ale po událostech léta páně 2012 a pečlivém studiu pramenů bych si vsadil, že nějak věděli a vypočítali, že v tomto období bude končit jeden dlouhý cyklus. Já jsem si jej pracovně označil jako „fáze ega“. Takže jestli má příjít konec světa, bude to nanejvýš konec starých pořádků. Bez ohledu na kalendář se každopádně „něco“ děje. Lidstvo balancuje na hraně kolapsu ekonomiky i ekosystému. Mizí důvěra ve staré autority, rozpadají se vztahy a lidé začínají přemýšlet o věcech, které by ještě před pár lety považovali za čiré bláznovství.

Buď hodný chlapeček

V únorovém ZENu jsme otiskli rozhovor s psychologem a léčitelem Janem Jílkem, kde mluví o tom, že většina lidí má nízkou hladinu životní energie, která je základem správného fungování organismu a proudí i všude kolem nás. Pročež jsou unavení, zničení a nemocní. Hnán zvědavostí jsem chtěl samozřejmě vědět víc. Jílek mi tehdy řekl, že během své dlouholeté práce s bioenergií, čakrami či pránou vyvinul techniku, kterou nazval Akumulátor energie a kterou se prý naučí i malé dítě. Opravdu je tak primitivní, až mě trošku znepokojilo, že se něco takového musím učit v dospělosti. No nic. Už pár dní poté mi místo obvyklých osmi hodin stačilo spát pět a celý den jsem od té doby čilý jako rybička.

Nevím, zda to bylo nárůstem energie, magií 2012, bohem Šivou nebo malými zelenými mužíčky, jisté však je, že jsem přehodnotil řadu svých zdánlivě jasných názorů. Coby přesvědčený demokrat a globalista jsem náhle začal vnímat, že EU je možná nebezpečná struktura moci, že rozdíl mezi Čínou a Amerikou je jen zdánlivý, boj s terorismem je podvodná fraška a Západu jde v Libyi, Sýrii či Íránu o všechno možné jen ne o demokracii. A začal jsem psát poněkud protikapitalistické eseje o tom, jestli je fakt tak bezvadné, že bohatí dnes stále bohatnou a všichni ostatní chudnou. Přiznám se, že kdyby k takovým věcem nedocházelo i mnoho byznysmenů, finančních poradců, novinářů či právníků, se kterými o tom otevřeně debatuji, asi bych se přece jen nechal vyšetřit.

A k tomu všemu mi na jaře přestalo chutnat maso i pivo a začal jsem mít pocit, že já nejsem tak úplně já. A vy nejste vy. Respektive že existuje ještě jiné, „Vyšší Já“, které chce ke vší smůle něco úplně jiného než naše ego neboli nižší já. Ono Vyšší Já touží po všeobjímající harmonii, neboť podstatou světa je věčná energie (kterou můžete dle libosti nazvat také láskou, Jednotou, Bohem, Zdrojem atd.) Já vím, zní to hrozně pravdoláskařsky, ale ke stejnému názoru dospěli i autoři tisíců knih a seminářů po celém světě.

„Buď hodný chlapeček.“ – „Když budeš zlobit, přijdeš do pekla.“ – „Musíš být lepší než druzí.“ – „I ty nešiko.“ A tak dále, znáte to… Někdejší pedagog na Cambridgi, slavný a věčně usměvavý filozof Eckhart Tolle píše: „Myšlenky, které slyšíš v dětství, jsou malé energetické formy, něco jako entity, které se zachytily v tvé hlavě a odmítají odejít. A čím víc jim věříš, tím hlouběji se usadí. Většina lidí je připoutána k odsuzujícím a nepřátelským entitám, které nosí v hlavách, a věří, že to je to, kdo jsou, a tak neustále útočí a napadají sami sebe. Anebo ostatní.“

Jill Bolte Taylorová, lékařka, která se celý život zabývá výzkumem mozku, nejprve dostala mozkovou mrtvici, která jí vypnula levou půlku mozku. Poté pocítila naprostou blaženost a jednotu se vším, co existuje, a pochopila obrovské možnosti lidského vědomí. Dnes o tom přednáší. Zde je video: ac24.cz

Deepak Chopra, americký lékař a spisovatel indického původu, napsal víc než 65 knih v milionových nákladech, kde vysvětluje, proč většinu lidí postihují takové nemoci, jako je obezita, mrtvice či rakovina, či jak funguje univerzum a jak jsme vzájemné propojeni kolektivním vědomím. (vlevo nahoře)

Filozof Eckhart Tolle vtipně a výstižně popisuje, co jsme zač. Na YouTube má i s českými titulky mnoho krátkých videí (například O neopětované lásce nebo Proč se dějí zlé věci?), i delší filmy. Napsal bestseller Moc přítomného okamžiku.

Jen si vzpomenout

Je to jako začarovaný kruh: Mnoho rodičů nebylo opravdově přijato svými rodiči, což v nich zanechalo hluboko usazenou bolest. Když mají sami dítě, zkouší vyléčit svá emocionální zranění prostřednictvím vztahu se svým dítětem, a tak dítě nevědomě využijí jako náhradního rodiče – má jim dát onu lásku, kterou v dětství nedostali… A jejich dítě si logicky poplete význam slov láska a emocionální závislost a už to jede nanovo.

Takové děti si pak vytvářejí různé „strategie přežití“ jako reakci na stará zranění. A protože jsou „pobytem“ na Zemi více či méně poškozeni všichni, tyto nevědomé strategie a vzorce si vytváří každý z nás. Někdo pije, jiný si vybírá pořád stejné typy nefunkčních vztahů nebo se „obětuje“ pro druhé, někdo před sebou utíká tak, že běhá maraton, jiný zase nutkavě shromažďuje miliardy. Jde vlastně o závislosti, kterými ono „zraněné dítě v nás“ utišujeme, a vůbec netušíme, že nám celý život diktuje a my jen reagujeme. A ze všech sil se snažíme onen strach, že nejsme dost dobří a dost milovaní, odehnat. Nejvíc na světě, víc než diktátorů i nezaměstnanosti, se totiž bojíme jedné jediné věci – pohlédnout sami sobě do tváře. A proto je také svět takový, jaký je.

O takových a různých věcech jsem na jaře 2012 dumal, když jsem se dočasně odstřihl od přátel, rodiny, televize a všeho, co mě rozptylovalo, abych mohl uslyšet, co se mi moje duše a tělo vlastně snaží říct. Jakmile o tyto zdánlivé „jistoty“ neboli závislosti moje ego přišlo, nastal docela hukot – náhle začaly samy od sebe znovu vylézat zranění z dětství, vina i stud hluboko potlačené uvnitř, ale i vztek a agresivita, o které jsem neměl ani tušení. Skoro jsem se styděl vlézt i do tramvaje.

Bylo to „na prášky“, ale já si samozřejmě žádné nevzal, to by pak nebyla ta správná zábava. Jedinou oporou mi tak byla new age literatura, ve které se sice dočtete taky spoustu blbostí, ale občas narazíte na perlu. Třeba na knihu, v níž (domnělý, či skutečný?) Bůh alias Vyšší Já říká: „Vy nevíte, kdo doopravdy jste, a domníváte se, že jste mnohem míň. A jak jste na to přišli? Od jediných lidí, kterým ve všem věříte. Od své matky a svého otce. Tito lidé vás milují ze všech nejvíce. Proč by vám tedy lhali? Většinou nechcete připustit, že se vaši rodiče, vaše škola, vaše náboženství a posvátné knihy mýlí – a proto popíráte svou vlastní zkušenost ve prospěch toho, co vám bylo řečeno, abyste si myslili. Vaším úkolem na Zemi není učit se, vaším úkolem je rozpomenout se na to, čím jste. A rozpomenout se na to, čím jsou ostatní. Všichni velcí duchovní učitelé to dělají. V tom je smysl vašeho života.“

No, a někdy během četby těchto řádek jsem se rozhodl, že dovolenou strávím jen o vodě. Vlídného čtenáře, jenž dočetl až sem, snad pobaví mé zápisky:

1. den: 9. července. Výška: 194 cm. Váha: 98 kg. V předvečer začátku půstu, v neděli 8. července, ještě vyklízím z lednice potenciální pokušení, rituálně dokuřuji poslední cigaretu, požitkářsky převaluji čokoládový bonbon a snažím se naznačit svému solidně vykrmenému pupíku, že od zítřka se může těšit na docela jiné zacházení.

2. den: Na jazyku se mi dělá hnusný povlak. Začínám mít hlad, ale jen v době oběda a večeře kručí v břiše. Obrovské množství energie, kterou tělo spotřebovává na trávení a které se teď postupně zastavuje, systém využívá na zvýšení činnosti vnitřních orgánů. Přechází na endogenní výživu, takže nestrádá. Kdybych pozřel byť jen sousto, trávení se nezastaví a půjde pouze o drastickou dietu, což je něco úplně jiného. Začíná detoxikační fáze a vyplavování humusu, který se za ta léta nastřádal.

3. den: Mám fakt hlad a hodlám dodržet jen třídenní půst, kterým se doporučuje začínat. Při vyplavování toxinů se cítím jako chemická laboratoř. Detaily vynechám.

4.–10. den: Změna plánu. Jede se dál. Hlad je pryč a cítím prudký nárůst energie. V euforii tancuju na Toma Waitse. Čtu si bestseller Andělé v mých vlasech. Spím čtyři hodiny denně a desátý den mám tolik energie, že si jdu jako úplný pošuk o půlnoci zaběhat do parku.

11.–17. den: Čistí se mi pleť a zuby tak, že jen zírám. Povoluje jakési drobné napětí, které jsem už za ta léta ani nevnímal. Zjišťuju, že vztah k jídlu je další z mnoha závislostí, jež si vytváříme, abychom to nějak doklepali do smrti. Proč bychom jinak byli tak tlustí? Vybavují se mi zážitky spojené s jídlem, různé oslavy a různé chutě. Hlad ale stále nemám.

18. den: Drobná krize, cítím lehkou přešlost a smutek, poprvé si musím přes den trochu odpočinout. Jdu si koupit nové kalhoty, pásek už nestačí.

19.–21. den: Cítím se čím dál líp, skoro jako Bůh, přichází pocit nesmrtelnosti a nenadálé návaly štěstí. Už se nebojím, že někdy umřu hlady. Co kdybych už nikdy nejedl?

Vzhůru na pohotovost

Půst sám o sobě byl vskutku fantastický. Ale prosím, nezkoušejte to po mně bezhlavě, protože po půstu přišly malé potíže. Začal jsem znovu jíst, ale asi ne úplně ideálně. Rady půstařů se různí, já zvolil hrst napařené zeleniny. Asi jsem měl jíst v dalších dnech o něco víc nebo přidat šťávy, protože týden po skončení půstu jsem šel s váhou ještě trochu dolů. Nezkušenost mě trestá. Osmý den „návratové diety“, kdy musíte vynechat sůl a jíst tuze opatrně (měla by trvat stejně dlouho jako půst), se objevuje můj starý problém, na který jsem dávno zapomněl – vždy jsem míval potíže s křečemi v nohou. Dahlke píše, že půst zvýrazňuje symptomy, a ještě předtím, než se s problémem tělo definitivně vypořádá, příznaky se zhorší.

Křeče se zhoršují, v noci nemůžu spát ani sedět, jen chodit. Půsty se mají začínat postupně, po jednom, třech a sedmi dnech přichází patnáctka a pak teprve jednadvacítka. Právě kvůli složité cestě návratu k normální stravě a velkému znečištění našich těl. Zjišťuji, že jsem pěkný panikář a mám strach z bolesti. Desátý den od konce půstu před šestou ráno mířím na pohotovost nejmenované nemocnice. Leží hned vedle hřbitova.

Zase člověkem

Na interně nevypadám zdaleka nejhůř, ale kdybych se přežral ovarovým kolenem a dostal koliku, dočkal bych se úsměvu a snad i politování. Když řeknu, že jsem tři týdny nejedl, jako bych zakřičel Allahu Akbar v americkém letadle. Je to komická situace – vyjma porodnice a jednoho omdlení kdysi v horku jsem poprvé v životě v nemocnici, ale personál mnou opovrhuje. Není ale náhodou osmdesát procent všech nemocí z jídla?

Ježišmarja, to je blbec, takovouhle dietu, slyším zpoza rohu. A z náboženských důvodů! Doktoři evidentně netuší, co znamená slovo půst, natož slovo duchovní, ale nejsem v pozici, kdy bych chtěl cokoli namítat. Dostávám kapačku hořčíku a draslíku, s klidem snáším jejich názory i nenávistné výpady a myslím si svoje. Každopádně díky moc a sbohem.

Teď, po osmi týdnech od začátku půstu, si sice už nepřipadám jako Bůh a myslím, že jídlo ještě budu nějakou dobu potřebovat, ale zdravotně jsem se nikdy necítil líp. Stabilizovala se mi váha (o devět kilo míň než před půstem a devatenáct oproti začátku roku), přestal jsem kouřit, naučil se vařit dýňovou polívku a pohankovou kaši a dozvěděl se o sobě i o světě víc než kdy dřív. A hlavně – zjemnily se mi smysly, všechno se zjednodušilo a poprvé v životě jsem (alespoň většinou) vnitřně klidný bez ohledu na to, co dělají nebo říkají ostatní.

Zatím bych nemohl tvrdit, že už jsem zcela uzdravil své „falešné ego“ a žiji jako duchovní mistr v bezpodmínečné lásce a harmonické jednotě se vším, co existuje, ale raději budu člověkem, který přemýšlí sám a pochopil, že nejdůležitější ze všeho je vlastní zkušenost, než ustrašeným cynikem, který dělá až do smrti jen to, co od něj očekávají ostatní.

Možná mi jeblo. Možná ne. To víte, rok 2012 je rok 2012.

Milan Vidlák