USA se evidentně rozhodly, že žádná země se nemůže zotavit a postavit na nohy, pokud jí to USA nedovolí, a nikoho asi nepřekvapuje, že to nechtějí dovolit Afghánistánu, který se odmítl rozvíjet v jejich područí. (Foto: Flickr)

Chystají tedy to, čím prosluli a co vypadá, že to je snad i jejich koníček, neboť to uplatňují i v situacích, kdy je dost nízký výhled, že by tím něčeho dosáhli, a je spíše výhled, že na to sami doplatí, tedy zase chystají sankce. A jelikož při všech sankčních režimech se využívá jejich vlivu na platební styk dolarem jako pomůcky k dohledu nad sankcemi atp., tak veškeré sankce vždy podrývají postavení amerického dolaru, jako rezervní měny a hlavního platidla v mezinárodním styku.

To používání dolaru jako zbraně jednak celý svět přesvědčuje, že dolar s sebou nese dodatečná rizika, a pak také, protože ty sankce pro svět přináší ztrátu ekonomických příležitostí, kterých se nechce vzdát, rovněž přináší ohromný rozmach platebních mechanismů a využití jiných měn než dolar, aby šlo ty sankce obcházet, přičemž ty věci dobře fungují a výrazně přispívají ke snižování použití dolaru jako světové měny, čili k tzv. de-dolarizaci. Která je pro USA nesmírně drahá.

Nicméně USA už své sankční soukolí rozbíhají. Zatím začaly u globálních finančních institucí, na které mají dominantní vliv. Třeba u Světové banky, tedy instituce, která má údajně na srdci především rozvoj světa a zvláště pak chudých rozvojových zemí. Měla by proto mít velikou starost o Afghánistán, jakožto jednu z nejchudších zemí světa, i když s ne zrovna malým rozvojovým potenciálem, jejíž váznoucí rozvoj brzdí rozvojové ambice i celého regionu.

24. srpna se Světová banka vyjádřila, že „jí dělá hluboké starosti situace v Afghánistánu a její dopad na výhled na rozvoj této země.“ Takovou starost by Světová banka samozřejmě mít měla, ona ale ve své „starosti“ jedná přesně jako všichni ti ušlechtilí humanisté, kteří mají hluboké starosti o lid Xinjiangu a reagují na tamní situaci, která jim údajně dělá „starosti“, sankcemi na jimi „milované“ obyvatele Xinjiangu a jejich produkty, které jim přináší blahobyt a rozvoj.

Proto také Světová banka „z obav před špatným výhledem na rozvoj Afghánistánu“ suspenduje všechny rozvojové projekty v této zemi, pro něž už od roku 2002 vyčlenila přes 5,3 miliardy $. Už před Světovou bankou další globální finanční instituce pod vlivem USA Mezinárodní měnový fond (MMF) zastavila posílání 460 milionů $ ve svých speciálních právech čerpání, které pro Afghánistán měla vyčleněné. A jelikož Afghánská centrální banka má svých 9,5 miliardy $ „bezpečně“ uložených u Americké centrální banky, tak ty peníze Amerika samozřejmě zadržela.

Možná se někteří ve Washingtonu opájí představou, že když Afghánistán nedostali na kolena vojenskou silou, tak to udělají finanční silou, aniž by dbali skutečnosti, že i tato jejich snaha může dospět ke stejnému debaklu jako jejich vojenské úsilí. Nicméně tyto kroky proti extrémně chudé zemi mají svůj účinek, a ten by mohl být dost hrozný a všichni bychom na něj mohli doplatit. Zadělávají tak na značnou humanitární krizi, když Světový potravinový program OSN už varoval před akutním nedostatkem potravin, a tak bychom neměli být moc překvapeni, kdyby se ty miliony lidí, co zatím z Afghánistánu uprchly, rozhojnily v nové uprchlické krizi.

Jenže už v tomto okamžiku začínají krystalizovat další fondy pomoci jako alternativy ke Světové bance a MMF, neboť nejen třeba Čína a Rusko chtějí Afghánistánu pomoci a vytvořit v něm výhled, že se stane zdrojem příležitostí pro výhodné investice, ale takoví, kteří se ve většině záležitostí staví na stranu USA, jako EU a Saúdská Arábie, které chtějí do těchto fondů přispět a do rekonstrukce země se zapojit.

A v Afghánistánu, pokud se tam po odchodu okupačních vojsk podaří nastolit pořádek, je do čeho investovat a na čem ten rozvoj země a návratnost investic do ní stavět. Jsou tam značné minerální zdroje jako měď, zlato, lithium a kovy vzácných zemin i ropa, zemní plyn, uhlí a železná ruda. A na tom všem by se mohl jak Afghánistán, tak všichni, kdo mu s rozvojem pomohou, dobře obohatit.

No a USA nejenže samy sebe odstaví od možnosti užívat si prospěchu z návratných investic do Afghánistánu, ale také rozdmychávají další kolo de-dolarizace. Ty rozvojové fondy vyhýbající se denominaci svých aktiv v dolarech, pak značně erodují mechanismy finančního a obchodního styku fungující v dolarech, když se vyhýbající institucím pod vlivem USA a dolaru jako měny. Už když USA uvalily sankce na Írán, k nimž se nechce připojit ani jejich spojenec EU, vypracovala EU mechanismus INSTEX pro obchodování s Íránem bez dolarů a finančních mechanismů jako SWIFT a dá se čekat, že teď ho kvůli Afghánistánu rozšíří a zapojí se do něj i další země, které chtějí ekonomické zotavení Afghánistánu a využití tamních investičních příležitostí. A to k de-dolarizaci výrazně přispěje.

To vše v situaci, kdy se podle MMF dolarové rezervy centrálních bank v loňském čtvrtém kvartálu propadly na 59 procent, tedy nejnižší podíl za 25 let. A kromě zemí, které se do de-dolarizace zatím zapojovaly buď důrazně, jako Rusko, nebo velice umírněně, jako Čína a EU, se chce zapojit i jeden z hlavních pilířů dolarového systému Saúdská Arábie, která prahne po spolupráci s Talibánem a investicích do Afghánistánu. Přitom všichni vědí, že možná stěžejním nosníkem dolarového systému je obchod s ropou ze Středního východu prakticky výhradně za dolary. A hlavní roli v tom hraje především právě Saúdská Arábie. Říká se, že mezi hlavní motivy amerického vpádu do Iráku a destrukce Libye patřilo ohrožení dolarového systému ve světě a u Libye i systému afrického franku pod kontrolou Francouzské centrální banky. A zapojení arabských ropných zemí do de-dolarizace by tedy mělo být pro americké finančníky nejděsivější noční můrou.

Tím, že je dolar kryt nejen americkou ekonomikou, nýbrž většinou světového obchodu a skoro všeho obchodu s ropou a zemním plynem, umožňuje americkému státu a americkým bankám tiskem nových peněz v podstatě vybírat skrytou daň z celého světa, díky čemuž je např. astronomický americký státní dluh udržitelný. Ovšem teď, když se celý svět děsí, že bude přes znehodnocení dolarů inflací silně vykořisťován, a rád by tedy k němu alternativy, ještě vytvářet pobídky pro posilování systémů a procesů de-dolarizace, jaké nevyhnutelně obcházení dolarového systému při spolupráci s Afghánistánem přinese, tak uvalení sankcí na Afghánistán vypadá jako výstřel do vlastní nohy.

Zdroj: cri.cn