Jak ukázaly nedávné události, tak tahle otázka není tak za vlasy přitažená, jak vypadá, jelikož nedávné události ukázaly, že starý kontinent je teď konfrontován s vůbec největšími sociálními zlomy od počátku úderu finanční krize v roce 2008, což vede k šíření politické nestability. Po celé EU přibývají země jako Itálie, Portugalsko, Řecko, Irsko, Španělsko a tím posledním státem, který se potýká s bankovní krizí čili „finančním rozsypáním“ je Kypr, a ty všechny se potácí na kraji ekonomické propasti. Co trápí tyto státy euro-zóny? Je to drakonická politika zbídačování.

To zotavování s nízkým až žádným růstem uvalené nevolenými činiteli vedlo k pádům vlád v tzv. „zemích jádra“ včetně teď už i Itálie. Vynořili se noví hráči, aby se pustili do té úpadkové elity. Politický fenomén Beppe Grilla vyslal establišmentu vzkaz s ohlušující hlasitostí.

Masivní zbídačování s jeho doprovodnými hlubokými sociálními škrty, škrcením mezd a nekonečnými „strukturálními reformami“ bylo zavrženo u volebních uren. Ten satirou zplozený politik nejenže poskytl tolik potřebné komické odlehčení hluboce znechucenému obyvatelstvu, ale poskytl také průduch k ventilování hněvu nebo hluboce zakořeněné frustrace z odcházející technokratické vlády Maria Monteho. S příchodem národních voleb vypadá Itálie, že je předurčena k návratu do éry jepičích koalicí a chronické nestability, která byla charakteristická pro politický život této země v poválečných letech. Pro bruselské „komisaře“ je však daleko hrozivější to, co se děje na Balkáně. Tam možná spatřujeme vznik skutečné „občanské společnosti“ vedoucí ani ne tak mírovou revoluci.

 

Balkánské jaro?

Zrcadlí se v událostech v Bulharsku Arabské jaro? Překročily ty násilnosti v Severní Africe přes Středozemní moře přes Řecko do Bulharska? Ano, opravdu k tomu došlo. Konfrontace mezi policií a protestujícími na místech jako Varna a Sofie (vyvolané vzestupem cen energií, stagnujícími platy atd.) zmítají regionem ve stejném rozsahu jako ty v Egyptě či v Tunisku. A podobně jako v Severní Africe padla vláda v Sofii při propuknutí lidových nepokojů stejně rychle.

Smrt Plamena Goranova, který se tento týden v Bulharsku sebeobětoval, není nepodobná protestním akcím Mohameda Bonazize, pouličního prodavače z Tuniska, jehož zoufalý čin v jeho zemi spustil masivní demonstrace, což se později rozšířilo po celém Maghrebu. Ať mohou být podobnosti mezi těmito dramatickými událostmi historie jakékoliv, tak tento sebevražedný ovšem symbolický čin jednoho muže ve Varně zažehl další sud s prachem v další velice vznětlivé části světa, kterou je Balkán; oblast, jak všichni víme, co bývala roznětkou hrozných konfliktů, kde byla zažehnuto i propuknutí První světové války a rovněž byla i dějištěm post-jugoslávské války. Obě tyto války pozměnily geopolitickou tvář Evropy navždy. A nejspíš se tu brzy bude dít zase, pokud ta nestabilita bude pokračovat.

 

Oxymóron: cena míru EU v době ohromných sociálních, ekonomických a politických nepokojů na kontinentě

Kam tyhle rostoucí lidové nepokoje povedou je těžko říct. Jedna věc ale vypadá jistá: EU čelí šířící se nestabilitě nejen v zemích jádra, ale i v těch na periferii. Tato nestabilita se rozšířila i mimo euro-zónu i do států, co nejsou v Eurozóně; čili do Bulharska, jednoho z nejnovějších členských států, ale také jednoho z nejchudších. Je tu explozivní koktejl děsivé bídy, rozsáhlé korupce a zločinnosti známé jako „mafionomie“, která je charakteristická jak pro tuto zemi, tak i pro region. To nepomůže. Nepomohou ale ani politiky trojky: EU, MMF a Evropské centrální banky. Tyhle politiky upečené v Bruselu, Washingtonu a Frankfurtu už nedestabilizují jen Středomoří, ale i Evropu a Balkán. Evropský podbřišek je zase v ohni. Jak dlouho to potrvá, než tenhle požár dosáhne do vnitřního jádra EU: tj. do Francie a Německa?

Mohly by ty šířící se sociální protesty proti zbídačování vést k celo-kontinentální revoluci jako v roce 1848? Možná ne, ale EU teď čelí trvalé fragmentaci do bloků skládajících se ze států, „co mají, a těch, co nemají“, což je reminiscence na předválečnou a předrevoluční Evropu. A to je opravdu těžko stravitelný výhled pro instituci, která v roce 2012 získala Nobelovu cenu míru.

Další články k tématu:

Překlad: Miroslav Pavlíček

Zdroj: globalresearch.ca

]]>