Právě proběhly dva význačné summity seskupení zemí důležitých globálních hráčů – BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína, Jižní Afrika) a G7 (Kanada, Francie, Německo, Itálie, Japonsko, Británie a USA spolu se zapojením i EU). (Foto: Flickr)

Oba vlastně stanovily, kam by chtěly směrovat globální vývoj. A na oba summity zbytek světa nějak zareagoval, kdy ty reakce jsou dost poučné v tom smyslu, jak takovou vizi vývoje svět přijímá a zdali ji chce.

G7 tradičně funguje podle zásad úzkých kruhů výlučných s asymetricky zvýhodněným postavením proti zbytku světa, čehož se snaží využít k uplatnění zájmů tohoto mocenského kruhu. Ovšem skutečnost, že na ně takto svět pohlíží, se v poslední době nesetkává zvláště na globálním Jihu s nadšením, kdy země této části světa by spíše rády, aby mezinárodní spolupráce byla o něco vyváženější a více přihlížela k zájmům a potřebám zemí mimo takové uzavřené mocenské kruhy.

Letošní summit G7 proto zkusil trochu budit dojem, že nejsou salónem hegemonů, a pozvali na něj i některé členy a kandidáty BRICS – Argentinu (kandidát na vstup do BRICS), Indii a Jižní Afriku, ale také Indonésii, Senegal a Ukrajinu. I v jejich programu se objevily určité prvky, jimiž deklarují svou vstřícnost ke globálnímu Jihu, kdy by chtěli spustit určitou napodobeninu Čínou zosnované mezinárodní Iniciativy pásu a cesty.

Ale nikde po světě se moc neozývá nadšení, aby se někdo k úsilí vytyčenému G7 chtěl připojovat, zatímco seskupení BRICS má nadšené kandidáty, kteří by se k němu přidat chtěli – v první řadě Argentina a Írán, kdy kolem něj se snaží shlukovat i širší seskupení zemí, které se chtějí zapojovat do jejich spolupráce a jejich úsilí o vyváženější světový zejména ekonomický systém bez výlučných privilegií příslušníků úzkých kruhů.

Země G7 se snaží o izolaci a ohrazování zemí jako Rusko, čímž z místní krize, která sama o sobě má jen nepatrný dopad na světové trhy, uměle vytvořily globální ekonomickou krizi s ohromnou inflací a světovými problémy s energiemi a potravinami, místo aby takovéto problémy řešily, a zbytek světa – zvláště globální Jih – to ví a k jejich úsilí se moc přidat nechce na rozdíl od zájmu přidat se k BRICS, neboť v G7 vidí více zdroj potíží, než jejich řešení.

Některá selhání úsilí G7 působila až komicky, např. jeho vyhlášení embarga na nákup ruského zlata. Normálně by na to měly trhy okamžitě zřetelně zareagovat, ale se světovými cenami zlata to nehnulo ani maličko, což je jasným projevem skutečnosti, že trhy – tedy zasvěcenci – neberou jejich řeči a rozhodnutí příliš vážně, a to ani na Západě.

Naopak o zapojení se do úsilí BRICS či až o vstup do této skupiny je zájem daleko vyšší, jak ukazuje kandidatura Argentiny a Íránu, kvůli čemuž teď někteří BRICS označují za Novou G7, která usiluje právě o ten mnoha zeměmi vytoužený vyvážený světový systém, zaměřený na rozvoj a nenarušovaný úsilími někoho ohrazovat a ke své škodě s ním nespolupracovat.

Pětice významných vynořujících se tržních ekonomik s rychlým rozvojem v současném BRICS obnáší 41 procent světové populace, 24 procent globální HDP, 16 procent světového obchodu a co je pro ty, kdo chtějí růst, zvláště zajímavé, 50 procent světového ekonomického růstu.

Účinnost a přínosnost spolupráce v rámci BRICS je do očí bijící, takže zemí, co mají zájem o vstup, je více, než jen ty dvě, a ještě je tu snaha o zformování širšího rámce spolupráce BRICS+, ve kterém budou asi desítky zemí šířeji spolupracujících s BRICS při dosahování jejich mezi vynořujícími se a rozvojovými ekonomikami velice populárních a žádaných cílů.

Čím dál více platí, že kdo spolupracuje s BRICS, pro toho se otvírají nové ekonomické příležitosti, možnosti spolupracovat s těmi, s nimiž si má co vyměnit díky ekonomickým komplementaritám, kde se vytváří nové mechanismy a instituce potřebné spolupráce a rozbíhají projekty přinášející hmatatelné hodnoty, jako iniciativa BRI a ne jen „vznešené hodnoty“, a ten je více zaštítěný před ekonomickými krizemi, ať už přirozenými jako hospodářské cykly a pandemie, tak před těmi, které vyvolávají ony snahy o něčí ohrazování ničící světovou ekonomiku více než COVID-19.

Např. současný zvláště rozvojový svět spoléhá nejvíce na země BRICS, že ty je zachrání před světovou potravinovou krizí, když kandidát BRICS Argentina je největším světovým vývozcem sójového oleje a masa, druhý největší kukuřice, a jedním z největších pšenice. Rusko je největší vývozce pšenice, Brazílie největší vývozce sójových bobů aj., Indie skoro největším vývozcem rýže. Přičemž Rusko je klíčovým dodavatelem hnojiv pro zbytek světa, takže kdyby svět přistoupil na sankce na ruská hnojiva, jak se o to jestřábi z G7 pokoušeli, tak by pro celý svět byla zajištěna strašná potravinová inflace a v rozvojových zemích smrtonosné hladomory. Mluví se přitom i o koordinačním mechanismu nouzových potravinových rezerv BRICS k překonávání potravinových krizí v rozvojových zemích.

Podobně je to s dalším esenciálním faktorem světového blahobytu s energií. Rusko s dalším kandidátem vstupu do BRICS s Íránem jsou dva špičkoví producenti ropy, zatímco Čína s Indií patří k jejím největším spotřebitelům a díky spolupráci BRICS se žádné země BRICS netýká energetická krize a snahy o sankce na ruskou ropu ze strany zemí kolem G7 vyšly dost komicky, když zvedly ceny ropy, na nichž Rusko vydělalo, jak to předpovídala i ministryně financí USA, která před nimi varovala.

BRICS se tedy ukazuje společenstvím spolupráce, které umí zvládnout trh energií, potravin a hnojiv, i když na svobodné trhy zkusí nejsilnější úzké mocenské kruhy jako G7 a NATO udeřit snahami o ohrazování.

Samozřejmě, že BRICS zatím ale zdaleka nenaplňuje svůj potenciál. Je ještě polotovarem toho, čím by mohlo být, až více rozvine mechanismy své vnitřní spolupráce i kooperace se širším společenstvím zemí, které o to mají zájem, jak se o tom píše např. v Pekingské deklaraci z posledního summitu.

Jednou z oblastí, která volá po vypracování dokonalejších mechanismů, je vypracování vlastního finančního systému, jenž umožní hladké platební transakce zaštítěné před pokusy využít globálních systémů jako SWIFT k ohrazování geopolitických rivalů hegemonií posedlými politickými kruhy Západu, usnadnění vyrovnávání v národních měnách místo dolarového systému a vytváření mezinárodního měnového systému založeného na koších měn a podložení komoditami včetně třeba zlata. Ovšem v současnosti už takové mechanismy vznikají, i když více jako struktury regionální spolupráce než plošně zavedené mechanismy. Do těch se to však časem zřejmě vyvine.

Zdroj: cri.cn