Skupina amerických konzervativních politiků vydala 3. června 1997 prohlášení organizace nazvané "Projekt pro nové americké století". Mezi signatáři tohoto prohlášení bylo deset členů budoucí americké Bushovy vlády, včetně Dicka Cheneyho, Donalda Rumsfelda a Paula Wolfowitze a bratra George Bushe, Jeba. Jedním z ředitelů „Projektu pro nové americké století" byl i John Bolton, který byl během Bushova prezidentství dočasně představitelem USA v OSN.
Prohlášení vyzývá k prosazení úplné americké nadvlády ve světě. Američtí politici se v něm ptají: "Jsou USA odhodlány formovat nové století nakloněné americkým zásadám a zájmům?" a odpovídají: "potřebujeme přijmout zodpovědnost za jedinečnou americkou úlohu v ochraně a rozšíření mezinárodního řádu příznivého pro naši bezpečnost, naši prosperitu a naše principy". ( 1 ). Jinými slovy USA chtěly prosadit takové uspořádání světa, kde by byl svět, díky jejich mocenské převaze, podřízen potřebám amerického blahobytu.
V roce 2003 zaútočily USA s použitím falšovaných informací o iráckém vývoji zbraní hromadného ničení na Irák a, aby si pojistily rychlé vítězství, mučili odpůrce jejich okupace Iráku s použitím metod, vyvinutých španělskou inkvizicí, nacistickým Německem a komunistickým Ruskem. Už před útokem, podporovaným řadou členských států EU, si přitom byly vědomy toho, že odstraněním Sadáma Husejna v Iráku otevřou prostor pro dosud potlačované konflikty mezi šíity a sunity, které budou mít za následek tisíce lidských obětí. V lednu 2003 byly vypracovány americkou Národní bezpečnostní radou dvě studie, které předpovídaly, že v Iráku dojde po okupaci k nárůstu terorismu a vnitřním střetům ( 2).
Stejný prostor potom otevřely, s pomocí některých států Evropské unie a později Saudské Arábie a Kataru, i v Lýbii a Sýrii. Do války se nakonec zapojilo i Turecko. Počet obětí konfliktů na Blízkém východě se v současné době blíží jednomu milionu. To všechno se děje pod záštitou demokratických humanistických ideálů. V přímém útoku USA, s podporou Evropské Unie, na Irán a Syrii zabránilo jenom ruské a čínské odhodlání postavit se na obranu těchto států.
Od konce studené války USA, ve spolupráci s Evropskou unií, obklopovaly demokratické Rusko vojenskými základnami NATO. Když se Rusko vzpíralo americkému úsilí o ovládnutí světa, bylo ukrajinské povstání na Majdanu pro USA jedinečnou příležitostí, jak posunout základny NATO do vzdálenosti nějakých 300 km od Moskvy a zbavit se tak ruského odporu americké světovládě. Posloužit k tomu mělo i rusky mluvící obyvatelstvo Krymu a východu Ukrajiny. Na Krymu bylo v té době 0.8% ukrajinských škol a v Luhanské a Doněcké oblasti Ukrajiny 14 a 16% ukrajinských škol. Podle průzkumu ukrajinského veřejného mínění z listopadu 2013 přitom bylo jen 15% východních Ukrajinců pro vstup Ukrajiny do Evropské unie a 61% jich bylo pro vstup do ruské Celní unie ( 3 ).
Když se, s ruskou pomocí, vzbouřili proti novému směřování Ukrajiny, zapomněl Západ na to, že v Sýrii podporoval povstání sunnitského obyvatelstva proti šíitské syrské vládě, která byla spojencem Ruska a pod záminkou zachování územní celistvosti Ukrajiny, jejíž území ostatně vytvořilo sovětské Rusko, začal hájit vojenský zákrok ukrajinské vlády proti povstalcům. Na východní Ukrajině dodnes skoro denně umírají v důsledku vojenského konfliktu lidé. Kdyby v západním myšlení převažovala touha po demokracii nad touhou po moci, nepodpořil by tažení západo-ukrajinské vlády proti východní Ukrajině a Ukrajina by se rozdělila podle svých historických tradic, daných už tím, že v první i druhé světové válce bojovali východní a západní Ukrajinci proti sobě. Nedávno jsem sledoval v televizi dokumentární film o vypuknutí první světové války.
Tenkrát šlo v zásadě o boj o moc mezi demokratickými státy a konstitučními monarchiemi. O rozšíření své moci v ni usilovalo hlavně Německo. Dneska se pokouší o totální ovládnutí světa demokratické USA, podporované demokratickou Evropskou unií proti demokratickému Rusku a k demokracii směřující Číně. V tomto konfliktu nejde o demokracii, ale jde o moc. USA, Evropská unie i Rusko teď válčí na územích, která jim historicky vůbec nepatři, leda jako bývalé kolonie některých členských států EU. Podobně jako před první světovou válkou se konflikt rozhořívá na periferii demokratického světa. Kdyby šlo o demokracii, nemohl by konflikt mezi USA a Ruskem skončit světovou válkou. Protože ale jde o moc, snadno může. Poslední krok v tomto směru EU udělala, když Evropský parlament odhlasoval rezoluci, ve které upozorňuje, že ruská propaganda se snaží „překroutit pravdu, vyvolávat pochybnosti, rozdělit Evropu a její severoamerické partnery, paralyzovat proces rozhodování, diskreditovat instituce Evropské unie a vyvolat strach a nejistotu mezi občany Evropské unie" a v zásadě vyzývá k zesílení protiruské propagandy ( 4 ).
Udělal tak, tím že si nechce připustit zpochybnitelnost svých argumentů, další krok na cestě k vytvoření zpravodajství, založeného na válečné propagandě, které směřuje k vyvolání válečného stavu. Problém, který nás může zahubit, spočívá v tom, že hra o světovládu, kterou rozehrály USA, způsobila, že zejména americké, ale v poslední době i evropské, demokratické myšlení není schopné překročit hranice vlastní touhy po moci a ztrácí tak svůj základní obsah.
Mojmír Babáček