Podle zastánců olympijských her mají kolosální částky do nich investované pozitivní dopad na cestovní ruch, revitalizaci měst a společnost (popularizací sportu). Ve skutečnosti tomu tak bývá jen málokdy, jak ilustrují příklady měst, které hostily poslední ročníky her. Vedle nepomíjivého kouzla sportu ospravedlňují organizátoři olympijských her a jejich mezinárodní sponzoři obří výdaje z veřejných prostředků vyčleněné na jejich organizaci obvykle třemi argumenty. V případě her v Londýně představují tyto náklady podle zprávy britského parlamentu 15 miliard eur, tj. sedminásobek předpokládaného rozpočtu na rok 2005.

Prvním argumentem je bezprostřední ekonomický dopad olympiády v tom smyslu, že přitahují stovky tisíc účastníků a turistů. Přítomnost tisíců vedoucích pracovníků nadnárodních firem navíc poskytuje mnoho příležitostí k přilákání investic. Britský premiér David Cameron ostatně minulý týden prohlásil, že se olympijská dividenda pro ekonomiku vyšplhala na zhruba 16 miliard eur.

Olympiáda a další velké sportovní akce dále umožňují obnovu zchátralých čtvrtí jako londýnského East Endu, kde vyrostl olympijský stadion a olympijská vesnice. Jako typický příklad katalyzačního účinku her na městskou urbanizaci bývá často uváděn příklad olympiády v Barceloně v roce 1992. Vypracované břišní svaly sportovců, jako je Jessica Ennis či Usain Bolt, by pak mohly při dnešní epidemii nadváhy a obezity, která postihuje naši čím dál sedavější společnost, podnítit lidi k tomu, aby více cvičili.

„Je to zvláštní, protože všechny dosavadní studie ukazují, že žádný z těchto tří argumentů neodráží realitu,“ tvrdí Mark Perryman, autor knihy Why the Olympics aren’t good for us (Proč pro nás olympijské hry nejsou dobré, OR Books, 2012).


Nevalné hospodářské dopady

Toto konstatování se zdá být velice příkré. Ale stačil jeden týden v Londýně, a první pro-olympijský argument byl rázem zpochybněn. V srpnu hostí britské hlavní město obvykle půl druhého milionu návštěvníků. Podle odhadů se letos mohla polovina z nich rozhodnout, že nepřijede, aby se vyhnula logistickým problémům spojeným s olympiádou, soudí Michael Burke, ekonom blízký bývalému londýnskému starostovi Kenu Livingstonovi. Očekávaných 800 000 turistů představuje jen částečnou kompenzaci. „Ne všichni běžní turisté přijeli, na ekonomiku to tedy bude mít negativní dopad,“ domnívá se Burke.

Co se obchodu týče, obvyklou tržbu překračují v posledních týdnech v Londýně pouze mezinárodní řetězce v novém obřím obchodním centru ve Westfieldu, vybudovaném hned vedle olympijského parku ve Stratfordu a patřícím jedné australské realitní společnosti.

Není moc důvodů očekávat po hrách jejich pozitivní hospodářské dopady. V Řecku vzrostlo HDP v letech předcházejících olympiádě (1997-2004) o 1,5 %. Po nich ale tyto dopady „ustoupily, neřkuli zcela vymizely“, vysvětluje řecká ekonomka Evangelia Kasimatiová z Bathské univerzity, autorka zprávy o olympijských hrách v Aténách.

Tvorba pracovních míst spojených s výstavbou sportovních zařízení, zajištěním bezpečnosti a informačního servisu nemá dlouhého trvání. V roce 2004 bylo v Aténách během tří měsíců po skončení olympijských her zrušeno 70 000 míst, zejména ve stavebnictví, uvádí Kasimati. To samé čeká stovky tisíc průvodců, pořadatelů a zaměstnanců ostrahy, které na poslední chvíli zaměstnaly soukromé firmy jako G4S.


V Aténách se levně prodává draze postavené

Z dlouhodobého hlediska měly olympijské hry – „financované téměř výhradně z veřejných prostředků“, jak připomíná Kasimati – „poměrně skromný hospodářský dopad“. Mnoho Řeků se dnes domnívá, že hry ještě více posílily v řecké společnosti již beztak hluboce zakořeněný sklon k plýtvání veřejnými prostředky.

Výstavba olympijských zařízení a nových linek metra a tramvaje přinesla hodně práce zahraničním společnostem jako Siemens a renomovaným architektům jako Santiago Calatravovi [autor Města umění a věd ve španělské Valencii], nicméně daňový poplatník za to zaplatil horentní sumu: nejméně 12 miliard eur, čtyřnásobek původně plánovaného rozpočtu. Stát se nyní snaží některá z těchto zařízení levně prodat v rámci nucené privatizace.

Model urbanistické přestavby diktovaný olympiádou občas postrádá logiku. „V Aténách, stejně jako v Sydney bylo zapotřebí velkého úsilí, než se podařilo najít pro olympijské parky nějaký další účel,“ vysvětluje odbornice na problematiku olympijských her z Liverpoolské univerzity Beatriz Garcíová.

Co se týká přeměny čtvrti East End, Garcíová je větší optimistka než Sinclair [spisovatel Iain Sinclair, autor knihy Ghost milk, v níž dokumentuje destrukci drobného podnikatelství v East Endu] nebo Perryman: „Stane se z ní centrum tvořivosti poskytující příležitosti pro hospodářský růst.“ S postupem času „vznikne kolem olympijské vesnice nová čtvrť a vyrostou zde nová zařízení“, podobně jako v Barceloně. Ale podobně jako v Barceloně se ozývají hlasy: čtvrť jakého typu?

I třetí argument má k uznávané pravdě daleko. „Pozitivní dopad her na veřejnost a její vztah k provozování sportu se projevuje jen minimálně,“ uvádí zpráva A lasting legacy for London [Trvalý odkaz pro Londýn]. Po olympiádě v Sydney stoupl pouze počet lidí cvičících aerobic. Hry v Aténách sice měly v tomto směru bezprostřední účinek na veřejnost, ten ale později ustoupil a situace je nyní opět stejná jako dřív.

Olympiáda sice již skončila, nicméně nová fotbalová sezóna nyní začala a na stránkách jako např. bwin můžete nalézt spoustu pomocných informací nejen o fotbale ale i o dalších sportech, které Vám můžou přinést Vaše štěstí ve hře.

Příliš her jen na škodu

„Na olympijských hrách je mnoho sportů, které se, právě že, podobají hrám,“ píše v úvodníku deníku La Stampa Massimo Gramellini, který si klade otázku, zda není hravých disciplín až příliš:

Vřele podporuji dívky se stuhami a obručemi, ale nedokážu se ubránit otázce: jsme na olympiádě, nebo v cirkuse? Proč byl povolen badminton, a ne třeba dětský stolní fotbal? Anebo flipper? Přetahovaná s provazem by byla v televizi skvělou podívanou, neřkuli takové závody v pytlích. Můžete si být jisti, že dříve nebo později budou zařazeny mezi oficiální disciplíny.

Tato přemíra disciplín je podle Gramelliniho

příznakem civilizace zkažené neschopností si vybrat a nutkavou potřebou uspokojit i ta nejvyhraněnější miniodvětví. […] Paměť je naštěstí selektivní a z her zbude pouze vzpomínka na ty, kteří běhali, plavali, šermovali nebo hráli košíkovou či volejbal.

Zdroj: presseurop.eu

]]>