Evropa, zdroj osvícenství, místo zrození moderní vědy, je v krizi. Tato část světa, kde probíhala průmyslová revoluce, která vedla k nebývalým změnám v životní úrovni v posledních dvou stoletích, zažívá dlouhé období blízké stavu stagnace. HDP na obyvatele pro eurozónu (očištěný o inflaci) byl v roce 2015 odhadnut na sotva vyšší, než tomu bylo v roce 2007. Některé země byly v depresi po celá léta. Když míra nezaměstnanosti v USA dosáhla v říjnu 2009 10%, většina Američanů si myslela, že je to nesnesitelné.Od té doby se snížila na méně než 5%.


Přitom míra nezaměstnanosti v eurozóně také dosáhla v roce 2009 10 % a od té doby se udržela na dvouciferné hodnotě. V průměru více než jeden z pěti mladých lidí v aktivním věku je nezaměstnaný, ale v zemích nejhůře postižených krizí, téměř každý jeden ze dvou hledajících práci ji nemůže najít. Suché statistiky o nezaměstnanosti mládeže nesou v sobě zmařené sny a touhy milionů mladých Evropanů, z nichž mnozí tvrdě pracovali a studovali. Říkají nám o rozpadlých rodinách, jako u těch, kteří mohou odejít ze své země při hledání práce. Pro nadcházející dekády století jsou předzvěstí evropské budoucnosti s nižším růstem a životní úrovní.

Tyto ekonomické skutečnosti mají následně hluboké politické dopady. Základy Evropy v období po studené válce se otřásají. Politické strany extrémní pravice a levice a další, obhajující oddělení svých národních států, obzvlášť ve Španělsku ale i v Itálii, získávají vliv a v červnu Británie hlasovala pro výstup z EU úplně. Co se zdálo neodvratným v oblouku historie – formování národních států v 19 století – je nyní zpochybněno. Otázky taktéž vyvstávají ohledně velkého úspěchu Evropy po druhé světové válce – vytvoření Evropské unie.

Zatím co jsou zde mnohé faktory přispívající k evropskému usilování, je tu v pozadí jedna chyba: vytvoření jednotné měny, eura. Anebo, přesněji, vytvoření jednotné měny bez vybudování sady institucí, které by umožnily evropským různorodým regionům efektivně fungovat.

Společná měna byla následkem úsilí, které začalo v polovině 20. století, kdy se Evropa vypotácela od krveprolití a rozkladu dvěma světovými válkami. Evropští představitelé rozpoznali, že pokojnější budoucnost by vyžadovala úplnou reorganizaci politiky, ekonomie a dokonce i národních identit kontinentu. V roce 1957 se tato vize přiblížila k realitě podpisem Římské smlouvy, která vedla k Evropskému hospodářskému společenství (EHS ), zahrnující Belgii, Francii, Itálii, Lucembursko, Nizozemsko a západní Německo. V následujících desetiletích, kterému dominovala studená válka, víceré další západoevropské země vstoupily do EHS. Krok za krokem byla uvolněna omezení na práci, cestování a obchod mezi rozšiřujícím se seznamem zemí EHS.

[Pád berlín…]

Pád berlínské zdi

Ale až do konce studené války to nebylo tak, že by evropská integrace skutečně dostala „páru". Pád Berlínské zdi v roce 1989 ukázal, že se přiblížil čas pro mnohem užší, silnější evropské vazby. Naděje na mírovou a prosperující budoucnost byly vyšší než kdy jindy, mezi lídry i občany. To vedlo k podepsání Maastrichtské smlouvy, která formálně ustanovila Evropskou unii v roce 1993 a vytvořila mnoho z její ekonomické struktury a institucí – včetně uvedení do pohybu procesu přijetí společné měny, eura.

Zastánci eura správně argumentují, že to nebyl jen ekonomický projekt, který se snaží zlepšit životní úroveň zvýšením účinnosti přidělování zdrojů, sledujíc principy posílení hospodářské soutěže, využití výhod hromadné výroby a posílení ekonomické stability. Ještě důležitější skutečností je, že to byl politický projekt; předpokládalo se posílení politické integrace Evropy, což přivede lid a země blíže k sobě a k zajištění mírového soužití.

Euro selhalo v dosažení dvou svých hlavních cílů, prosperity a politické integrace: tyto cíle jsou nyní vzdálenější, než tomu bylo před vznikem eurozóny. Místo klidu a harmonie evropské země nyní na sebe vzájemně pohlíží s nedůvěrou a vztekem. Staré stereotypy jsou oživovány když severní Evropa hanobí jih jako líný a nespolehlivý, a vyvolávají se vzpomínky na chování Německa v obou světových válkách.

Eurozóna měla vady už při narození. Struktura eurozóny – pravidla, předpisy a instituce, které ji řídí – nese vinu za ekonomický propad regionu, včetně jeho vícenásobných krizí. V rozmanitosti Evropy byla její síla. Je obtížné zavést jednotnou měnu, která by fungovala mezi regiony s enormní ekonomickou a politickou rozmanitostí. Jednotná měna přináší fixní směnný kurz mezi zeměmi, a jednotnou úrokovou míru. I v případě, že tyto parametry jsou nastaveny tak, aby odrážely situaci ve většině členských zemí, vzhledem k hospodářské rozmanitosti musí existovat instituce, které mohou pomoci národům, pro které je taková ekonomická strategie nevhodná. Evropě se nepodařilo tyto instituce vytvořit.

Ještě horší je, že struktura eurozóny je založena na určitých představách o tom, co je nutné pro ekonomický úspěch – například, že centrální banka by se měla zaměřit na inflaci, na rozdíl od mandátu Federálního rezervního systému ve Spojených státech, který zahrnuje boj proti nezaměstnanosti a podporu růstu a stability. Nebylo to jen tak, že eurozóna nebyla strukturována, aby se přizpůsobila ekonomické rozmanitosti Evropy; ale tak, že struktura eurozóny, jejích pravidel a předpisů, nebyla navržena tak, aby podporovala růst, zaměstnanost a stabilitu.

Proč by státníci a ženy s dobrými úmysly, se snahami o vytvoření silnější, sjednocené Evropy, vytvořili něco, co mělo opačný efekt? Zakladatelé eura byli vedeni nápady a představami o tom, jak ekonomiky fungují, které byly v módě v té době, ale které byly prostě špatné. Věřili v trhy, ale postrádali porozumění limitům trhů a co je požadováno, aby tyto fungovaly. Neochvějná víra v trhy je někdy označována jako tržní fundamentalismus, někdy jako neoliberalismus. Tržní fundamentalisté věřili například, že jestliže by jen vláda zabezpečila, že inflace bude nízká a stabilní, trhy by zajistily růst a prosperitu pro všechny. Zatímco ve většině světa tržní fundamentalismus byl zdiskreditován, a to zejména v důsledku globální finanční krize v r. 2008, tato víra přežívá a daří se jí v dominantní mocnosti eurozóny, Německu. Tato víra se udržuje s takovým přesvědčením a jistotou, imunitní k novému důkazu o opaku, že je správně popsána jako ideologie. Podobné nápady, prosazované MMF a světovou bankou po celé zeměkouli, vedly ke ztracenému čtvrtstoletí v Africe, ztracené dekádě v Latinské Americe, a přechod od komunismu k tržní ekonomice v bývalém Sovětském svazu a východní Evropě byl, mírně řečeno, zklamáním.