Jak už jsem na těchto stránkách dlouze psal; 25. října zvolil Polský lid v rozhodném vítězství novou vládu, když obdržela největší lidový mandát v moderní polské historii (v období po roce 1989) centro-pravicová strana Práva a spravedlnosti (PiS – Prawo i Sprawiedliwosc) Tyto volby byly ohromujícím pokáráním doposud vládnoucí strany Občanská platforma (PO – Platforma Obywatelska), kterou založil současný šéf Evropské rady Donald Tusk, i jejich slabšího koaličního partnera PSL (Marxistické rolnické strany).
Jejich vykopnutí od moci podnítila široce vnímaná drzá, roky trvající korupce stejně jako hlasitě vysílané poselství touhy po hlubší integraci Evropské unie (EU), která je pro masy prostých Poláků naprosto odpudivá. Debata o tom dosáhla horečného vrcholu před parlamentními volbami kvůli migrační krizi a bruselským přídělům povinných kvót vnucovaných suverénním národům. To Poláci u volebních uren všeobecně zavrhli.
Tyto volby rovněž znamenaly to, že polské voličstvo poprvé zavrhlo ty mainstreamové politické strany, které měly vazby přímého dědictví po komunismu (s drobnou výjimkou těch výše zmíněných Marxistických rolníků, kterým se vždy povedlo urvat si dost hlasů, aby prolomili 5 procentní práh a mohli se nechat financovat ze státní pokladny).
Rovněž to přišlo v patách květnovým presidentským volbám, kdy bývalý europoslanec – Andrzej Duda z Krakova – přidružený ke straně Práva a spravedlnosti porazil úřadujícího presidenta Bronislawa Komorowského z Občanské platformy, čímž se chytil ve výkonné moci a vydláždil tím cestu pro říjnový volební masakr.
Po volbách vyrostlo protestní hnutí zvané KOD – Komitét obrany demokracie (Komitet Obrony Demokracji). Ten o sobě tvrdil, že je nestranický a apolitický a vedl ho krajně levicový sociální aktivista ve stylu Obamovských komunitních agitátorů jménem Mateusz Kijowski. Tento politický aktivista a sociální organizátor byl (a je) ve značně příznačném symbolismu velice dobře zadokumentovaným neplatičem alimentů.
KOD se rozběhl v listopadu a polské mainstreamové mediální kanály (zhusta vedené osobními přáteli hlavních figur z minulé vlády stejně jako příjemci, často protiústavními, štědrosti od svých kamarádíčků z vlády) za ním od samého počátky stály v jednotném šiku, přičemž drasticky nafukovaly počty účastníků jejich raných protestů spolu s tím, jak shazovaly počty účastníků proti-demonstrací na podporu čerstvě zvolené vlády.
Navíc nikdo z té slizké mediální kabaly, která nestoudně stranila tomuto protivládnímu hnutí, nereferoval ani čárkou o ověřitelné, v trestním rejstříku vedené minulosti finanční kriminality Kijowského.
Ač KOD od samého počátku tvrdil, jak je apolitický, jsou protesty přeplněné vlajkami, figurami a přívrženci úplně všech levičáckých opozičních stran. KOD vypadá spíše než jako hnutí na obranu polské demokracie jako ofenzivní hnutí vypráskané loupeživé elity, která se v zákopu poslední obrany pokouší vést boj za udržení prohnilého systému svých privilegií.
Tato postkomunistická kabala využívá i svých mediálních konexí na Západě k dosažení maximálního účinku, když se ještě druží s levičáckou politickou filosofií a s vysoce eurocentrickou „rozvojovou“ agendou (v níž největší úplatky přichází z Bruselu).
K politickým frakcím účastnícím se protestů KOD patří Občanská platforma Donalda Tuska (PO), jejíž současný stranický šéf Grzegorz Schetyna se často účastní demonstrací a promlouvá na nich. Bývalý ministr školství a teď náležející k PO Roman Giertych je také vídán na akcích KOD, jak poskakuje kolem.
Akce KOD prostě přitahují ty „nejlepší z nejosvícenějších“. Giertych je agresivní odpůrce svobody slova a jako právník býval tím sekerníkem, co vedl žaloby z nactiutrhání za politiky PO, když je veřejně kritizovali opoziční žurnalisté (přiznání: I mě hrozila nactiutrhačská žaloba Giertycha kvůli skandály opředenému bývalému ministru zahraničí Radoslawu Sikorskému, když jsem psal, jak Sikorski plundruje státní pokladnu platbami svým kamarádíčkům a svým dětem).
Giertych byl rovněž zachycen na odposlechovém záznamu, jako se účastní vyděračského spiknutí prominentních polských podnikatelů. Také demagogický krajně levicový politický žurnalista Tomasz Lis vedl pod vlajkou KOD demonstrace a pochody.
Dalším vůdcem politické strany vídaným na všech těchto „apolitických“ akcích KOD je Ryszard Petru. Petru je zosnovatelem nové politické strany zvané NowoczesnaPL (ModerníPL).
Petru je spojencem (a někdejším studentem) bývalého ministra financí a hlasitého přívržence PO Leszka Balcerowicze a je bývalým ekonomem finančního sektoru a konzultantem, který hlasitě veřejně Polákům říkal, aby provedli swapy spotřebitelských půjček do švýcarských franků, i když sám dělal opak (meziměnové swapy přináší snadno a rychle bez rizika velké marže za bankovní poplatky pro zprostředkovatele).
Tvrdí o sobě, že je ekonomický liberál a vyznavač svobodného trhu, ale roky už vykazuje rozpoznávací znaky klasického kamarádíčkovského pseudokapitalisty (poslední vláda mu dokonce dotovala vydávání jeho knih). Když se nakonec dostal do politiky, v tomto minulém období kandidoval do polského parlamentu (Sejmu), kde mu největší chválu pěl nejsocialističtější bruselský aparátčík Guy Verhostadt.
Existují dvě hlavní záležitosti, kterých se KOD v prvních měsících chytil, aby ospravedlnil svoji existenci a prosadil svoji povídačku, že demokracie je v Polsku cílem útoku.
První je mediální zákon schválení novou vládou, který dává vládě kontrolu nad najímáním a vyhazováním zaměstnanců veřejných médií, když ta je to subjektem, který jim platí výdaje.
To mainstreamový polský a Západní tisk široce překrucuje jako útok na svobodná média a jako čin nucené cenzury. Ale tento problém mediálního zákona zdaleka neusnul, když ministerská předsedkyně Beata Szydlo v lednu předstoupila před europarlamentní inkvizici ve Strasbourgu a úspěšně poukázala na to, že tento nepřátelský orgán, co kontroluje polskou vládu, se vnucuje právě přes veřejná média, tj. stejným způsobem jako v mnoha jiných členských zemích EU.
Je ironií, že je to ta samá EU, která se pokouší manipulovat své vlastní vnitřní předpisy, aby umožnila vstup do unie Turecku, i přesto, že turecký president (Recep Erdogan) často zatýká a vězní žurnalisty kritické k němu a k jeho narůstající diktatuře.
Je to rovněž ten samý orgán, co je prolezlý německými politickými byrokraty (Schulz, Oettinger), kteří tvrdí, že Polsko se dopouští cenzury, i když komika právě zavřeli a stíhají za satiru o Erdoganovi právě v jejich domovské zemi.
Angela Merkel je zachycena na nahrávce, jak říká zakladateli Facebooku Marku Zuckerbergovi, že je zapotřebí, aby pracovali spolu na aktivní cenzuře proti-imigrantských facebookových příspěvků, a to zase v tom samém Německu, kde se o zločinech páchaných muslimskými migranty, uprchlíky a imigranty plánovitě nereferuje (jako třeba útoky z Kolína na Nový rok), aby nedošlo k urážce politicky korektního útlocitu elitní třídy, která nemusí žít pod důsledky toho, co svými rozhodnutími napáchala.
Další záležitost, kolem které se KOD točí, jsou poukazy na to, že terčem útoku je polská demokracie, a nutnost boje proti němu, že se dá dobře ukázat na Ústavním soudu. Funkcí tohoto Soudu je fungovat jako nejvyšší soud a rozhoduje, zda zákony jsou ústavní nebo ne. Tři týdny před volbami v říjnu (kdy to čím dál více vypadalo, že vládnoucí strana je prohraje), tak se Občanská platforma pokusila soudně zmanipulovat legislativní proces tím, že ilegálně jmenovala tři nové soudce, aby nahradili tři už zasedající ještě před vypršením jejich funkčního období.
Také tento Soud by měl mít, jistě vůbec ne překvapivě, status apolitického orgánu, ale za poslední vlády bylo 14 z 15 zasedajících soudců loajalistů Občanské platformy. Včetně ex-komunistického justičního šéfa Andrzeje Rzeplinského, jehož bývalý ministerský předseda Leszek Miller, další „ex“ komunista, obvinil, že „jedná jako by byl politik.“
Poté, co president Duda odmítl přijmout přísahu těchto ilegálně jmenovaných soudců, a strana Práva a Spravedlnosti v říjnu si vybojovala legislativu, co ve druhém listopadovém týdnu složila přísahu, tak jmenoval své vlastní vybrané soudce a začala s reformou tohoto Soudu, a právě to katalyzovalo rozběhnutí KOD.
Rovněž je důležité uvést, že tento tribunál je nereformovaným pozůstatkem komunistických časů, který byl zřízen v roce 1986 za vlády sověty určeného diktátora Polska generála Wojciecha Jaruzelského, aby fungoval jako symbol Westernizace za času glastnosti a perestrojky. Je tu ale spousta důkazů např. na aktivitách Rzeplinského a na mnohých rozhodnutích tohoto soudu, včetně zablokování Lustračního zákona předloženého Právem a spravedlností, když to vedli naposledy v letech 2005-7 (který by vnesl transparentnost do jmen a záznamů všech těch, kdo kolaborovali se zločiny komunistického režimu před rokem 1989) a ze schválení znárodnění soukromého segmentu penzijního pojištění (OFE aby to PO umožnilo vyrovnat rozvahu státního rozpočtu a umožnilo jim to více si půjčit a před posledními volbami hodně utratit), a ty ukazují, že tento orgán sloužil spíše jako „zinscenovaný soud“ a „Potěmkinova vesnice“ právního systému, která v postkomunistických časech umožňovala mokvající zločinnost státního aparátu, takže jasně potřebovala reformu.
Mainstreamová média na Západě i v Polsku neustále opomíjela tyto problémy byť i zmínit, když referovala o reformě tohoto soudu. Opomíjela čistku v jeho řadách před volbami, co měla umožnit soudní manipulaci zákonů, a vykreslovala to jako útok na nezávislost soudů.
Takovou povídačku hlasitě překrucovaly mediální figury jako Anne Applebaum, která píše pro Washington Post a je také vdaná za prve už zmíněného, skandály opředeného bývalého ministra zahraničí Radoslawa Sikorského z Občanské platformy. Sikorski s Applebaumovou jsou rovněž blízkými přáteli vlivných osobností globalistických médií jako Fareed Zakaria ze CNN, Jackson Diehl z Washington Post, Ed Lucas z Economist a s mnoha dalšími, kteří jim pomohli protlačovat tu povídačku o vynuceném „fašistickém puči“.
Ta samá spiklenecká média pravidelně nafukují čísla o počtech účastníků na protestech KOD, když berou vlastní čísla od KOD, kterými se chlubí, jako hotovou věc, nebo čísla o účasti od dalších zaujatých a s KOD spjatých lidí.
7. května vedl KOD svůj první protest v jarní sezóně a tvrdil, že se ho ve Varšavě účastnilo 240 000 lidí. To potvrdila i starostka Varšavy Hanna Gronkiewicz Waltz, která je vůdčí figurou Občanské platformy a je v současnosti namočena do svého vlastního korupčního skandálu týkajícího se miláčka v kšeftech s nemovitostmi. Mezitím policie tvrdila, že protestů se účastnilo 45 000 lidí. Ale BBC v nedávném interview s podloudným agentem bankovní kabaly „volného trhu“ Ryszardem Petru plácla na obrazovku to 240 000 číslo, aniž by měla jakýkoliv důkaz o takovémto počtu.
Všechny tyto politické dvojí hry vedly většinu polských občanů k otázce, kdo KOD financuje a co je jejich skutečným motivem k poskytování těchto financí.
Široce byly rozšířené fámy, že KOD je financován Open Society Foundation George Sorose s cílem destabilizovat demokraticky zvolenou centro-pravicovou polskou vládu.
Tento posuv doprava polská vláda podnikla na základě mandátu lidu vyděšeného globálními elitami, které se snaží centralizovat přes Brusel moc v Evropě (zrovna tak, jako to děla v USA Obama ve Washingtonu, jelikož všechny vlády kují pikle přes Spojené národy a přes obrovité kombináty soukromého sektoru a finančního komplexu v Davosu a na dalších konkláve elity sloužících té samé funkci).
Zdravý euroskepticismus projevovaný polským občanstvem, zvláště co se týče migračních kvót, je hluboce proti-etický vůči všemu, na čem Open Society Foundation pracuje (což je vše, k čemu přispívá konstrukce „Open Socienty“ – otevřené společnosti – jako jediné hranicemi neomezené a snadněji se zavádějící technokratické kontroly kapitálem politických a ekonomických mocností).
Ve Varšavě je to OSF otevřeně financovaná Nadace Stefana Batoryho, kterou v roce 1988 Soros sám rozběhl s cílem posunout Polskou hlouběji do sféry integrované Evropy a dále od Moskvy nebo od nezávislé suverenity.
My od těch, kdo jsou ve Varšavě v terénu, víme, že tato nadace je přítomna tam, kde je přítomen KOD a že sdílí ty samé cíle, filosofii, politické sympatie a lidi. KOD je rovněž extrémně dobře organizovaný na takové „zdola vyrůstající“ hnutí, které údajně „přirozeně“ vyrůstá. KOD byl aktivní v provádění informační kampaně, která podbízí, že strhující duch tohoto hnutí je daleko širší, než ve skutečnosti je.
S tím, jak jsou jejich sociální média věci znalá a mohutně zapojená do budování sítě Facebookových a Twitterových účtů zeměpisně rozčleněných podle měst a zemí, to budí dojem, jako by šlo o opravdu globální hnutí. S největší určitostí tomu ale tak není.
KOD v poslední době začal pořádat přednášky na vysokoškolských kolejích. Jedna nedávná na Stanford University flagrantně postrádala věcnost a ochota organizátorů zesměšňovat ty, kdo nesouhlasili s prezentovaným nebo poukazovali, že jejich vzory překládaných faktů jsou neúplné, o nich hodně vypovídá.
Pokoušeli se studentům namluvit, že toto hnutí se už značně rozšířilo, když ukazovali své „aktivisty“ mávající znaky KOD a jeho vlajkami v různých městech a zemích a před polskými konzuláty a ambasádami po celém světě.
V době první návštěvy presidenta Dudy ve Washingtonu vyslal KOD do USA Kijowského a kontingent aktivistů pro „schůzky na vysoké mocenské úrovni“ a spolu s tím předpovídal to, o čem tvrdil, že přivítání od politiků a mimovládních organizací. Ale při troše větší šťouravosti se ukázalo, že to není nic jiného než mámivá kamufláž. Zjistil jsem, že to hodně podstrkované plánované shromáždění ve Washingtonu D.C. sídlícího Freedom House, které bylo údajně hlavním důvodem této cesty, se neodehrálo a pozvání byla rozšířena „ze zdvořilosti“. Vnucuje se tedy otázka, kdo vlastně platil všechny jejich aktivisty, aby tam jeli?
Co je ještě třeba s úplnou definitivností rozhodnout je, zda George Soros a Open Society Foundation financují vysoce zpolitizované opoziční hnutí, aby oslabili novou, demokraticky zvolenou polskou vládu i přes její drtivě převládající a bezprecedentní lidový mandát. Open Society Foundation (jako zastřešující organizace se spoustou svých pobočkových organizací) si údajně vysoce cení „odpovědnosti“ a „transparentnosti“, jak to vidíme v prohlášení o jejich misi a v prohlášení o hodnotách této organizace.
S tímto na paměti jsme se ve složení James O’Keefe, zakladatel Project Veritas, a já (vyzradím vám, že jsem členem správní rady Project Veritas) rozhodli zjistit, zda bychom o tom nemohli vypátrat ještě něco dalšího. Tak, jak to Project Veritas často činí, když zkoumá předměty svých vyšetřování, jak dodržují ty své vyhlašované hodnoty (v případě Sorosových nadací hodnoty odpovědnosti a transparentnosti), v naději, že se povede odhalit pravdu a podnítit o ní poctivou diskusi.
Zdroj: breitbart.com
