Stávající globální měnový systém je postaven na dluhu, který je finančními institucemi považován za aktivum. Ano, z pohledu věřitelů je tomu opravdu tak, zejména díku rozsáhlé sekuritizaci dluhů. Řada věřitelů (jedním z nich je např. Čína) se dluhové bubliny obává a snaží se vyměnit tato finanční aktiva za hmotná aktiva. Zadluženost zemí je větší než před minulou recesí. Většina zemí G20 se potýká v lepším případě se zpomalující se ekonomikou. Světu tak chybí jakýkoliv významný motor růstu. Poprvé od deprese z 30. let minulého století se svět dostává do druhé recese, aniž by HDP dosáhlo úrovně před uplynulou recesí. Výsledkem je tak protahující se pokles ekonomik. Pokud se někdo odvolává na chování recesí po druhé světové válce, používá irelevantní vzor.
Podle rakouského ekonoma Ludwiga von Mises je nemožné uchránit úvěrovou bublinu před splasknutím, ať děláme, co děláme. Prostě to nejde. Přesně v této situaci se světová ekonomika nachází nyní. Čím větší bublina, tím větší rána při splasknutí a hrozba pro úspory lidí, i když se jim to třeba nezdá.
Většina lidí nevěří tomu, že by o své peníze mohli přijít, podle nich to „věrchuška“ nepřipustí. V tom se ale šeredně mýlí. Ať vrchnost dělá, co dělá, nemá šanci splasknutí bubliny zabránit. Země, které se brání poskytování pomoci, je Německo. Proč? Za prvé proto, že platí a platí a za druhé proto, že s inflací má před přibližně 90 lety své zkušenosti.
Lidé si často neuvědomují primární rozdíl mezi inflací a hyperinflací. Hyperinflace je často vnímána jako nezastavená inflace. Z pohledu autora jde o zcela rozdílné kategorie, i když s podobnými projevy.
Inflace nastává při přehřátí ekonomiky. Ceny práce, zboží i služeb rostou relativně rychle. Ve většině případů jde o poptávkou taženou inflaci, nabídkově tlačená inflace není tak častá, dochází k ní při poklesu nabídky (např. neúrodě). Tento typ inflace není tak hrozný, s tím se dá žít.
Hyperinflace není jenom vysoká míra inflace, za což bývá často označována. Hyperinflace znamená ztrátu důvěry v měnu. V první fázi jde o pádící inflaci, kdy ceny rostou o 10-20%, lidé pomalu ztrácí důvěru (ala konec 80., let v USA). V případě že centrální banka včas nezasáhne, dosáhne rozvoj inflace kritické hranice. Následně se hyperinflace rozjede na plné obrátky. Ceny raketově rostou, protože se lidé snaží zbavit peněz za každou cenu. Nevěří jim, stejně jako měně nevěří ani mezinárodní trhy. Měna jde je dnu, resp. se s ní tapetují toalety.
Co čeká investory? Největší problém světa je to, že v krizi se nenachází jenom jedna země. Podle všeho to směřuje k totálnímu resetu světového finančního systému, v rámci kterého se trh obligací se stane mrtvým, v rámci zásahů se můžeme dočkat podobných omezení, jako několikrát od roku 2008, kdy došlo v různých zemích k zákazu short sellingu akcií bank. Nyní se dost možná dočkáme něčeho podobného, akorát v širším měřítku. Investoři budou mít co dělat.
Pokud se lidé domnívají, že tím, že se nebudou angažovat na finančních trzích, se vyhnou rizikům, jsou na velkém omylu. Běžným lidem nejvíce hrozí postižení inflací. Zachránit je jakž takž může osoba podobná P. Volckerovi v čele Fedu koncem 70. let minulého století. Pokud se nikdo takový nenajde, skutečné dlouhodobé vysoké inflaci se nevyhneme, ať už si oficiální statistiky budou říkat cokoliv.
Jaké ceny porostou nejvíce? Jsou to ceny nezbytných věcí – potraviny, energie apod., Mezi lidmi pak tuří konkurenční boj, rozvíjí se barterový obchod. Z těch, co spoří, nejvíce prodělají ti s penězi na bankovních účtech, nejlépe se má ten, kdo „přečte“ situaci mezi prvními a patřičně reaguje.
Skutečná hyperinflace by byla opravdu katastrofickým scénářem a doufám, že až k ní vývoj nedojde.
Zdroj: proinvestory.cz
]]>
