„Moje mysl byla uvězněná v nepoužitelném těle, nemohl jsem ovládat svoje ruce a nohy, můj hlas byl němý, Nemohl jsem nic říct ani naznačit. Byl jsem neviditelný. Jako duch.“ – Martin Pistorious

Martin Pistorious měl normální dětství. Vyrůstal v jižní Africe a od malinka měl šikovné ruce na všechny elektrické přístroje. Jeho rodiče Joan a Rodney si jeho budoucnost představovali nadějně. Jednoho dne se však všechno změnilo.

Martinovi bylo 12 let. Z ničeho nic přišel domů ze školy s tím, že mu není dobře. Nešlo ale o žádnou chřipku. Zčistajasna Martin prospával celé dny a postupně přestal jíst. Lékaři mu udělali testy na všechny možné choroby včetně Parkinsona, TBC atd., ale všechny byly negativní.

Jak měsíce plynuly, Martin se přestával hýbat, stále obtížněji udržel oční kontakt a nakonec přestal i mluvit. „Velmi rychle se zhoršoval. Nejrychleji asi v druhém roce života. Pořád by spal, kdybychom ho nebudili. Jenom pořád ležel,“ řekl jeho otec do rozhovoru s NPR.

A pak přišly výsledky. Martin měl kryptokokózovou meningitidu a lékaři pro něj neviděli naději. Řekli nám, že už navždy zůstane jen ve vegetativním stavu, bez inteligence. Doporučili nám vzít si ho domů a dopřát mu lásku do konce jeho dnů.

Chlapec, který nechtěl zemřít

Martin se ale držel déle, než jeho prognóza říkala. Joan a Rodeny se o něj každodenně starali. Oblékali ho, krmili, koupali a dokonce ho i zapsali do jednoho zařízení pro postižené.

„Každé dvě hodiny jsem vstávala, abych Matina otočila. Jinak by měl ošklivé proleženiny.“ Tento vyčerpávající cyklus pokračoval dalších 10 let a Joaně a Rodneymu vzal doslova všechno.

Joana dokonce přiznala, že mu řekla: „Doufám, že zemřeš.“ „Vím, že je to hrozné takhle říct, ale už jsem to nemohla vydržet. V mé mysli už byl dávno mrtvý.“

 

 

Pečovatelka věřila v Martinovu živou duši

Okolo 25. roku se Martin začal nepatrně zlepšovat. Najednou byl schopen stisknout ruku anebo se udržet na kolečkovém křesle.

I když mu doktoři určili mentální věk 3letého dítěte, jeho ošetřovatelka Verna byla přesvědčena, že v sobě skrývá více.

Nakonec přesvědčila Martinovy rodiče, aby ho dali testovat, a skutečně, Martin byl schopen rozpoznat barvy tím, že na ně ukazoval pohledem.

Joan se vzdala práce a začala Martina učit pracovat s joystickem, aby určoval slova, který chce říct. Jakmile pochopil, jak na to, všechno se změnilo. Řekl si, kdy chce jíst, pít nebo jít na záchod. Později se mu začaly vracet další věci.

Děsivé přiznání – Martin vnímal

8 z 12 let tohoto stavu byl Martin duševně přítomen, jeho vědomí bylo neviditelné. „Byl jsem tam. Ne od úplného začátku, ale tak po 2 letech mého vegetativního stavu jsem se probral a všechno vnímal.“

Martin popisuje začátky a to, jak si uvědomil sovu nepohyblivost: „Ze začátku jsem nevěděl, co se děje, ale pak jsem to pochopil. Zíral jsem na svoje ruce a chtěl jsem jimi pohnout. Veškeré své úsilí jsem soustředil na ten jeden pohyb.“

Martin si vzpomíná na situaci, kdy ho chtěl jeho otec vysvléknout, a on mu chtěl něco říct, ale jeho tělo ho neposlouchalo.

„Každý si navyknul na to, že tam nejsem, že si nikdo nevšimnul, když jsem se vrátil. Myslel jsem si, že už zůstanu navěky uvězněný sám v sobě.“

Martinovi pomohla hláška fiktivní postavičky Barneyho, kterou měl rád jak malý. Kdysi řekl: „Vždycky můžeš prožívat krásné chvíle, důležité je, abys byl s lidmi, které miluješ.“ Jeho myšlenky mu pomohly přežít.

Povídal si s Barneym, se sebou samým i ostatními lidmi. Jeho život tak začínal mít opět smysl. Nejbolestnější bylo, když slyšel jeho matku říkat: „Doufám, že zemřeš.“

Časem ale svou matku pochopil a uvědomil si, jak moc ho musí milovat, když pro něj všechno tohle dělá. Posledním impulsem k úplnému návratu pak byla Verna, která poznala, že tam Martin stále je.

 

Vysokoškolák, podnikatel a manžel

Martin se postupně zlepšoval a dokonce byl schopen získat zaměstnání na místním úřadě, kde vyplňoval papíry. Pak se přesunul k opravě počítačů, což mu vždycky šlo, vytvořil nové webové stránky, získal vysokoškolský diplom a dokonce i potkal krásnou a milující ženu Joannu, se kterou ho seznámila sestra.

„Najednou jsem se otočila a byl tam. S tím svým úsměvem a neuvěřitelnou osobností. Ano, je na vozíku a nemluví, ale mně to nevadí. Je to tak dobrý člověk. Bylo snadné se do něj zamilovat,“ řekla Joanna.

Samozřejmě že tento článek je velmi zjednodušený a nedokáže uchopit všechno to úsilí, které musel jak Martin, tak i jeho blízcí věnovat tomu, kde teď je. Martinův příběh je plný emocí – smutku, soucitu, strachu, agonie, ale také inspirace – je neuvěřitelné, co dokáže vůle člověka.

Pokud byste se o Martinovi chtěli dozvědět více, přečtěte si jeho knížku s titulem “ Ghost Boy“.

Zdroj: ce.com