Příležitostně, když se diskutují záležitosti kolem Západních ekonomických sankcí proti různým zemím, tak vytane na povrch téma „černých rytířů“. Termín „černý rytíř“ se používá pro malé obchodní partnery země, která je postižená sankcemi. Ti fungují jako zprostředkovatelé zařizující obchodní a ekonomické vztahy mezi touto zemí a zbytkem světa. V současnosti dělají „černí rytíři“ byznys v tak ohromném měřítku, že když si tyto společnosti vyhledávají své vlastní klienty mezi postiženými sankcemi, tak si tyto země mohou vybírat mezi zprostředkovateli, kteří nejlépe odpovídají jejich potřebám.


Nejvíce informací o aktivitách „černých rytířů“ pochází z mediálních kanálů s vazbami na Írán. Někteří experti argumentují, že první „černí rytíři“ se na íránském horizontu objevili okamžitě poté, co v roce 1979 Washington zavedl sankce proti této zemi. Někteří z nich ale už měli zkušenost z práce s jinými zeměmi podléhajícími sankcím, jako je Kuba, Jižní Afrika a Rhodesie. Ti „černí rytíři“, kteří poskytují své služby Íránu teď, jsou zaregistrováni v různých z nejzastrčenějších koutů světa: v Latinské Americe, v Jihovýchodní Asii, v Evropě a v zemích CIS. A čas od času mohou měnit zemi, ve které jsou zaregistrovaní, nebo se prostě beze stopy vypařit. Když je to tento případ, pak to znamená, že takováto firma byla zřízena čistě pro práci na jeden den nebo na jedinou transakci.

Pro ty, kdo ty sankce uvalují, je jednou z nepříjemných vlastností příznačných pro „černé rytíře“ fakt, že tyto firmy vypořádávají své účty bez pomoci bank. Tito „rytíři“ často využívají barter (když provádí přímé výměny), které nevyžadují konvenční formy peněz. Ve zvýšené míře využívají časem osvědčených prostředků vypořádávání účtů, jako je používání zlata. A navíc mnohé společnosti z muslimských zemí využívají neformální finanční systém Hawala, v němž není zapotřebí bankovních služeb, a není zapotřebí ani hotovosti, která by se převážela ze země do země. Dnes systém Hawala nabývá na popularitě i mezi malými firmami mimo islámský svět, v místech jako Evropa a Latinská Amerika.

Írán by se bez „černých rytířů“ neobešel, protože jejich podnikání je výnosné (ač obtížné). Tito „rytíři“ si stanovují své vlastní marže za své služby, které mohou být 15-20% vysoké, dokonce i 30% z celkové částky transakce. Podle různých publikovaných zpráv většina těchto „černých rytířů“ sestává ze společností založených v zemích, které sousedí s Íránem, jako je Turecko, Sjednocené arabské emiráty, Sýrie, Irák a Kuvajt. Na seznamu se ale objevuje i Venezuela, Bělorusko, Ekvádor, Indie, Malajsie, Brazílie, Maďarsko, Argentina a Rumunsko.

Média o těchto vazbách mezi „černými rytíři a Íránem“ publikují jen sporadicky. Ale při očekávání sankcí, které by měly být ještě tužší a s dodatečným vynucováním od EU se Írán na konci uplynulého desetiletí rozhodl zabezpečit své dovozy plynu (Írán pro sebe neprodukuje dost plynu). Kontrakty byly podepsány s hlavními dodavateli plynu ze Západní Evropy a v létě 2010 bylo dosaženo dohody s velkým počtem malých firem z Rumunska, z Kataru a z Malajsie. Dovozy plynu z Turecka se rozšiřovaly i prostřednictvím nových smluv s malými společnostmi.

V tom samém roce (2010) se hlavní evropské zámořské tankery na přepravu petrochemikálií přemisťovaly k malým firmám ze zemí, jako je Indie, Singapur, Japonsko a Malajsie. V roce 2011 začaly velké evropské země odmítat pojistit dodávky ropy íránskými tankery a malé společnosti z různých zemí se okamžitě tohoto tržního výklenku chopily. Přirozeně, že íránští exportéři museli platit těmto alternativním pojistitelům „příplatek za speciální podmínky kontraktu.“

V roce 2012 začal Írán rychle přecházet na způsob vypořádání svých účtů s přechodem na provádění plateb ve zlatě. Zvláště při obchodech s Tureckem. Írán začal shromažďovat zlato. Místo využití konvenčních bank, které by mohly být bedlivě monitorovány, zda neobchází sankce, poskytují malé firmy „nestandardní finanční služby“, při nichž se teď provádí transakce ve zlatě. Tyto banky se následně začaly uchylovat k úplně nestandardním metodám transportu tohoto „žlutého kovu.“ Hlavním tranzitním uzlem se stal Dubaj. Technicky nejde o nic více než o pašování, ale šlo o pašování, které bylo pod patronátem úředních činitelů v Turecku, v Emirátech a v Íránu.

Po roce 2000 byly sankce proti Íránu trochu zmírněny. V té době začala spousta velkých evropských zemí investovat do různých sektorů íránské ekonomiky. Např. francouzské společnosti Renault a Peugeot Citroën investovaly do rozvoje automobilového průmyslu v Íránu a Íránci si tam začali vyrábět auta, která vyváželi do sousedních zemí. Britské a německé firmy investovaly do těžního průmyslu. Ale jakmile začala EU pomáhat s vynucování washingtonských sankcí, tak se tyto společnosti ocitly v těžké situaci. Tato situace vyžadovala, aby aktiva získaná z Íránu šlo vybírat a čínští investoři jásali, že si tato aktiva mohou od evropských společností koupit. Avšak evropské firmy se zjevně rozhodly nevzdávat se svých íránských aktiv. Začaly se uchylovat ke všem druhům temných spiknutí využívajících prostředníků v zastřešujících společnostech. Podle různých zdrojů Západní Evropa pokračuje s dodávkami strojů a technologií tak, aby udržovala v provozu už dříve založené podniky, ale i k zakládání nových.

Ač je to k nevíře, tak i americké technologie si do Íránu našly cesty. Jeden příběh, který se stal dost proslulým, popisuje, jak íránské společnosti získaly přes padesát procent posledních modelů stavebních strojů od amerických firem dodávajících je v rámci kontraktů Pentagonu pro jeho operace v Afghánistánu. Dnes se těchto zařízení využívá ke stavbě výrobních závodů v íránském městě Mashhad.

Největší obchodní trasy Íránu prochází Tureckem a Emiráty. Obě země jsou v horní vrstvě íránských exportních a importních partnerů. Obě země jsou rovněž i strategickými partnery Washingtonu. Avšak touha Dubaje a Ankary s pomocí zprostředkovat tyto obchody je daleko mocnější než to neustálé skučení ozývající se z Washingtonu, který je z chování svých spojenců roztrpčen. Americké zpravodajské agentury (CIA a zpravodajská služba ministerstva financí) spolu s Izraelem monitorují trasy, po nichž probíhá íránský export a import, a ty si všímají těch, kdo jsou součástí těchto dlouhých řetězců zprostředkovatelů a už pár lidí zapojených do obchodů s Íránem konkrétně identifikovaly. Po dlouhé době byly na tyto informace upozorněny země, se kterými jsou „černí rytíři“ spojováni, ale vlády těchto národů se nijak neženou do odpovědí na washingtonské protesty. V první řadě tito „černí rytíři“ v těchto zemích platí daně. Zadruhé často pomohou při zařizování obchodů. Zatřetí podléhají aktivity „černých rytířů“ jen zřídka místnímu právu. Při scénářích nejlepšího případu se může povést nějakou společnost „černého rytíře“ zavřít, ale po chvíli se ta prostě znovu objeví v další zemi.

Přesný počet „černých rytířů“ nikdo nezná. Čas od času se seznam takovýchto společností roztříděných podle země registrace vydává v USA. Např. v prosinci 2013 předal Washington Bruselu seznam „černých rytířů“ z EU, do něhož patřilo 1 107 malých a středních společností. Podobný seznam pro Turecko uváděl jména 512 firem.

Bývaly časy, kdy se „černí rytíři“ nebrali moc vážně, neboť panovala domněnka, že nemohou nahradit ty velké korporace, které s těmito zeměmi obchodovaly před uvalením sankcí. Ale události posledních let ukázaly, že v současnosti fungující černí rytíři už dosáhli kritické hmotnosti, takže jejich potenciální schopnost je už srovnatelná s oněmi velkými korporacemi. A pokusy těch, kdo sankce uvalili, tyto černé rytíře monitorovat se svou účinností blíží nula procentům.

[quote align="center" color="#999999"]

  • Vážení a milí čtenáři, děkujeme, že podporujete činnost nezávislého magazínu Vědomí
  • [/quote]

    Překlad: Miroslav Pavlíček

    Zdroj: strategic-culture.org, reformy.cz