AC24.cz

AC24.czZe světaStéphane Hessel – Indignez-vous! – Rozhořčete se!

Sociální sítě

Reklama

Kde koupit Vědomí?

 

Podporujeme

 

Spolupracujeme

 

Stéphane Hessel – Indignez-vous! – Rozhořčete se!

Pamflet Indignez-vous! Z pera francouzkého diplomata, spisovatele, a veterána francouzkého odboje, přeživšího koncentrační tábor - Stéphane Hessela, vyšel v době všeobecné frustrace z finanční krize a značného pnutí ve společnostech po celém světe. S překlady do řady jazyků a několika milionovými dotisky se stala pochodní a mantrou současného hnutí, stavícího se proti totální moci politických a finančních elit.

České reálie se s těmi francouzkým jistě v lecčems liší, avšak sdělení zůstává absolutně univerzální - Rozhořčete se! Text je zkrácen o část věnující se palestinsko-izraelskému konfliktu.


Indignez-vous! – Rozhořčete se!

Po 93 letech se již brzy spustí opona. Můj konec už není příliš daleko. Stále však zbývá dost času na to, abych mohl ostatním připomenout, co stálo na počátku mé politické angažovanosti. Byla to léta odporu proti nacistické okupaci Francie (Résistance) a program sociálních práv, vypracovaný před 66 lety Národní radou Odporu.

Když jsem se v Londýně roku 1941 připojil ke generálu de Gaullovi, zjistil jsem, že Rada (orgán sdružující hnutí, pol. strany a odbory podporující odboj okupované Francie) vypracovala program, který byl následně 15. Března 1944 schválen. Tento dokument představil zásady a hodnoty, které se měly stát pilíři moderní demokracie osvobozené Francie.

Dnes tyto zásady a hodnoty potřebujeme více než kdykoliv předtím. Je na nás, zda se zasadíme o společnost, na kterou budeme moci být pyšní. Ne současnou společnost imigrantů bez dokladů, kde je vyhošťování na denním pořádku a na přistěhovalce je nazíráno s podezřením. Ne společnost, kde je zpochybňováno sociální zabezpečení, důchody a všeobecné zdravotnictví. Ne společnost, kde jsou médii pod kontrolou bohatých. Toto jsou věci, které bychom nedopustili, pokud bychom se opravdu hlásili k odkazu Národní rady Odporu.

Po roce 1945 se zbytek Národní rady Odporu jal ambiciózního projektu na vzkříšení společnosti poznamenané hrůzami války. Vzpomeňme na ně, pokud mluvíme o všeobecném zdravotnictví a důchodovém systému, které byly zavedeny na popud Rady. Její program zmiňoval: „plán francouzského národního zdraví a sociálních jistot, zabezpečující prostředky k životu pro všechny občany, nezávisle na tom, zda si je mohou zajistit prací a důchod zajišťující důstojné dožití pro pracující.“

Zdroje energie, elektřina, plyn, doly a velké banky byly zárodněny. Na doporučení programu: „… navrátit lidu monopolizované prostředky výroby, plody společné práce, zdroje energie, bohatství z dolů, pojišťoven a velkých bank; vytvořit opravdovou ekonomickou a sociální demokracii, zbavit se velkých ekonomických a finančních lenních pánů a jejich vlivu na hospodářství.“

Veřejný zájem musí být přednější zvláštním zájmům menšiny. Spravedliví věří, že bohatství vzešlé ze snahy pracujících by mělo mít navrch nad mocí peněz.

Resistance navrhla „rozumnou organizaci hospodářství tak, aby se zajistila podřízenost zvláštních zájmů zájmu veřejnému a osvobození „otroků“ z područí diktátorských pracovních podmínek, nastavených stejně jako ve fašistických státech.“

Pravá demokracie si vyžaduje svobodný tisk. Resistance toto potvrdila a žádala ochranu „svobody tisku, jeho nezávislosti na státu, vlivu peněz a vlivech ze zahraničí.“ Díky tomu došlo od roku 1944 k uvolnění omezení směrovaných k potlačení svobody tisku. A právě svoboda tisku je to, co je v dnešních dnech v ohrožení.

Resistance požadovala „opravdovou možnost těžit z nejlepšího možného vzdělání pro všechny francouzské děti bez rozdílu“ bez diskriminace. Reformy z roku 2008 jdou přímo proti tomuto plánu. Podporuji mladé učitele, kteří tyto reformy odmítli uvést do praxe a jako trest jim byly sníženy platy. Byli rozhořčení, „neposlušní“, chápali reformy jako příliš vzdálené ideálu demokratického školství, příliš v područí společnosti peněz a nedostatečně rozvíjející kritické myšlení.

Všechny společenské výdobytky pramenící z práce Resistance jsou dnes v ohrožení.


Pohnutky Resistance: rozhořčení! (Indignez-vous!)

Někteří si nám troufají tvrdit, že stát už si nemůže dovolit výdaje k pokrytí těchto výdobytků. Jak mohou dnes chybět peníze k udržení a rozvoji těchto výdobytků, když produkce bohatství značně vzrostla od dob Osvobození, kdy byla Evropa v ruinách? Opak je pravdou, problémem je moc peněz, proti které se Resistance zásadně stavěla a moc velkých, tučných, sobeckých můžů se svými lokaji v nejvyšších vládních kruzích.

Banky, které jsou už opět v soukromých rukou dokázaly, že před veřejným zájmem dávají přednost starostem o svá dividenda a vysoké platy vedení. Rozdíly mezi nejbohatšími a nejchudšími ještě nikdy nebyly tak propastné. Ještě nikdy zde nebylo prostředí burcující k hromadění peněz a soutěživosti v takové míře, jakou známe dnes.

Základní pohnutkou Resistance bylo rozhořčení!

My, veterání hnutí odporu a bojovníci za svobodnou Francii vyzýváme mladou generaci, aby převzala odkaz Resistance a žila dle jeho idejí. Říkáme – nastupte na naše místo – Rozhořčete se!

Politické, ekonomické a intelektuální špičky, stejně jako celá společnost se nemusí vzdávat. Nemusí se podřídit mezinárodnímu diktátu finančních trhů. Diktátu, který ohrožuje mír a demokracii.

Přeji si, aby každý z vás měl svůj vlastní důvod k rozhořčení. Je to vzácný pocit. Pokud vás něco rozhořčí jako mě nacismus, stanete se militantními, silnými a angažovanými. Stanete se součástí běhu dějin a tento velký běh pokračuje díky každému z vás. Běh, který směřuje ke spravedlnost, a svobodě – ale nejde o nespoutanou svobodu lišky v kurníku. Práva obsažená v Deklaraci lidských práv OSN z roku 1948 jsou přesně taková – univerzální.

Pokud se setkáte s někým, kdo svých práv nemůže dosáhnout, projevte lítost a pomozte jim svá práva vydobýt.


Dvě verze historie

Když se snažím pochopit co zavinilo nástup fašismu, proč jsme podlehli Hitlerovi a Vichystickému režimu, říkám si, že důvodem bylo nekonečné sobectví majetných, kteří měli hrůzu z bolševické revoluce. Bylo jim umožněno, aby vedli zemi pod vlivem strachu.

Pokud však nyní povstane aktivní většina, postačí to stejně jako tehdy. Měli bychom být kvasem, který dá nakynout chlebu. Samozřejmé je, že životní zkušenost někoho jako jsem já, který se narodil v roce 1917 je jiná než zkušenost současných mladých lidí. Často chci po profesorech, aby mi umožnili mluvit s jejich studenty a říkám jim: Chybí vám důvody k rozhořčenosti, které by byly tak jasné jako ty moje. Pro nás odpor znamenal postavit se německé okupaci. Bylo to naprosto jasné. Stejně jako dekolonizace a později válka v Alžírsku.

Bylo jasné, že samostatné Alžírsko je nutností. Co se Stalina týče, všichni jsme aplaudovali vítězství Rudé armády nad nacisty v roce 1943. Přitom jsme věděli o stalinistických procesech z roku 1935 a i když bylo třeba naslouchat komunistickým řešením jako protiváze amerického kapitalismu, nutnost postavit se tomuto nesnesitelnému totalitnímu zřízení byla samozřejmá. Můj dlouhý život byl sledem důvodů k rozhořčení.

Všem, kteří budete tvořit 21. století, vzkazujeme s láskou:

TVOŘIT ZNAMENÁ VZDOROVAT, VZDOROVAT ZNAMENÁ TVOŘIT

Tyto důvody nepramenily ze spontánních pocitů, ale z vyjasněného postoje a příslibu. Jako mladého studenta v běžné škole mě hodně ovlivnil Sartre. Jeho Nevolnost, Zeď a Bytí a nicota byly důležitým cvičením mé mysli. Sartre nás naučil, že „Jsme zodpovědní jako jedinci.“ To byla libertariánská myšlenka. Osobní zodpovědnost nemůže být nikomu uložena silou nebo autoritou. Naopak, je potřeba zapojit se do dění ve jménu osobní zodpovědnosti, kterou máme jako lidské bytosti.

Když jsem nastoupil na Ecole Normal Superieure, byl jsem nadšeným následnovníkem Hegela a přikláněl jsem se k myšlení Maurice Merleau-Pontyho. Jeho učení se zabývalo konkrétními vjemy těla a jeho vztahy ke smyslům, jednoho velkého jednotného smyslu tváří v tvář mnohosti ostatních smyslů. Ale můj přirozený optimismus, který si přeje, aby vše co je žádoucí bylo i možné, mě táhl k Hegelovi. Hegel chápe dějiny lidstva jako mající smysl: krok po kroku lidé míří ke svobodě. Historie se sestává z na sebe navazujících šoků a přijímání výzev. Dějiny společností tedy dělají pokroky a nakonec, když lidé dojdou k plné svobodě, vznikne ideální demokratický stát.

Samozřejmě existuje i jiné chápání historie. Tvrdí, že pokrok vzniká „svobodou“ soutěže, chtěním „stále více,“ zdá se, že život je zničující hurikán. Takto se život jevil příteli mého otce, německému filosofovi Walteru Benjaminovi. Jeho pesimismus pramení z pohledu na obraz Angelus Novus od Paula Klee, na němž anděl rozpřahuje ruce, aby zastavil bouři, která reprezentuje pokrok. Pro Benjamina, který si vzal v roce 1940 život, aby unikl nacismu, je historie sledem pohrom.


Netečnost: nejhorší z přístupů

Je pravda, že dnes nejsou důvody k rozhořčení tak zřejmé jako dřív a že svět se zdá být příliš složitým. Hybné síly, které mu vládnou není snadné rozpoznat a rozlišit. Neexistuje žádná malá elitní skupina lidí, kteří rozhodují o všem. Náš svět je rozlehlé místo, kde jsme na sobě vzájemně závislí a kde jsme propojeni jako nikdy předtím. Stále se však dějí věci, které nesmíme tolerovat. Abychom je ale viděli, je třeba se dívat. Mladým lidem říkávám – kdo málo hledá, málo najde. Nejhorším z přístupů je netečnost; když se říká „Nic nezmůžu, nějak to přežiju.“ Takhle se připravujeme o jeden atributů lidství: schopnost rozhořčit se nad něčím a nést následky z toho plynoucí.

Mladí lidé mohou už teď jasně pojmenovat dvě hlavní výzvy, které před nimi stojí:

1. Ohromné rozdíly mezi nejbohatšími a nejchudšími, které se nezadržitelně zvětšují. Tento stav je novinkou, kterou přineslo 20. a 21. století. Ti nejchudší lidé na světě dnes stěží vydělají dva dolary denně. Nastupující generace nesmí dopustit, aby se tyto rozdíly nadále zvětšovaly. Samoté statistické údaje by nám měly stačit k tomu, abychom se zavázali k akci.

2. Stav lidských práv a naší planety: Po Osvobození jsem měl tu čest účastnit se sepisování Všeobecné deklarace lidských práv, která byla schválena všemi 54 členskými státy OSN. Renému Cassinovi vděčíme za to, že se v ní objevuje termín všeobecná (univerzální) práva namísto „mezinárodní práva“ (který prosazovali Američané a Britové). Rozlišení mezi pojmy „všeobecný“ a „mezinárodní“ bylo klíčové, protože po Druhé světé válce šlo především o to osvobodit lidstvo od hrozby totalitarismu, která se nad ním vznášela.

Abychom tuto hrozbu mohli odvrátit, bylo třeba členské státy zavázat k dodržování těchto všeobecných práv. Také to byl způsob, jakým obejít argument „nadražené suverenity,“ který mohou státy využít k tomu, aby ospravedlnily zločiny proti lidskosti probíhající na jejich území. Tak učinil Hitler, který si připadal nadřazený jakémukoliv právu a domníval se, že může oprávněně spáchat genocidu. Byl to odpor k nacismu, fašismu a totalitarismu, který umožnil přijetí prohlášení o všeobecných právech.

Nemohu si pomoci, abych neocitoval článek 15 Všeobecné deklarace lidských práv: „Každý má právo na národnost“. Ve článku 22 se píše, „každý člověk má jako člen společnosti právo na sociální zabezpeční a nárok na to, aby mu byla národním úsilím i mezinárodní součinností a v souladu s organizací a s prostředky příslušného státu zajištěna hospodářská, sociální a kulturní práva, nezbytná k jeho důstojnosti a k svobodnému rozvoji jeho osobnosti.“

Mladým lidem říkám: Rozhlédněte se a najděte důvod k tomu rozhořčit se – ať už je to třeba zacházení s „ilegálními“ imigranty nebo s Romy. Najděte konkrétní problémy, které ve vás probudí potřebu se občansky vyjádřit. Hledejte a najdete!


Nenásilí: cesta, po které se musíme naučit jít

Jsem přesvědčen, že budoucnost náleží nenásilí a smíření rozdílných kultur. Právě takto bude muset lidstvo vstoupit do další fáze svého vývoje. V tomhle souhlasím se Sartrem: Nemůžeme omluvit teroristy házející bomby, ale můžeme je pochopit. Sartre v roce 1947 napsal: „Uvědomuji si, že násilí v jakékoliv formě je samo o sobě krokem zpátky. Ale je to nutný krok zpátky, neboť žijeme v násilném světě. A pokud je pravda, že uchýlením se k násilí riskujeme rozdmýchání dalšího kola násilí, je také pravda, že násilím lze také dalšímu násilí zamezit.“

K tomu bych dodal, že nenásilí je ještě jistějším způsobem, jak dalšímu násilí zamezit. Nemůžeme trpět terorismus, odvolávajíce se na Sartra, ať už během války v Alžírsku nebo na mnichovské olympiádě v roce 1972. Terorismus není produktivní a sám Sartre se na konci svého života podivoval nad smyslem násilí a pochyboval o důvodu jeho existence.

Je ovšem důležitější prohlásit nahlas, že „násilí není efektivní,“ než debatovat o tom, zda odsuzovat ty, kteří se k němu uchýlí. Terorismus není efektivní – pokud chceme být efektivní, je třeba se obrátit k naději.

Tři měsíce před svou smrtí Sartre napsal: „Je třeba pokusit se vysvětlit proč je dnešní hrozný svět jen krátkou epizodou v dlouhém běhu dějin, ve kterém naděje byla vždy jednou z hybných sil všech revolucí a proč se stále upínám k naději jako svojí představě budoucnosti.“

Je nutné uvědomt si, že obráti se k násilí znamená otočit se k naději zády. Je třeba dát přednost naději před násilím. Nenásilí je cesta, po které se musíme naučit jít my, ale i naši utlačovatelé.


Terorismu se zbavíme tím, že začneme jednat o tom, jak ukončit utlačování.

Poselství Martina Luthera Kinga a Nelsona Mandely mají svou váhu ve světě, který přečkal konflikt ideologií a přemohl totalitarismus. Jsou to poselství naděje, která nám připomínají, že i v moderní společnsoti lze nenásilně vyřešit spory díky trpělivosti a vzájemnému porozumění.


Krize dnes

Západní myšlení uvrhlo svět do krize, ze které se můžeme dostat jen tehdy, pokud se radikálně rozejdeme s uvažováním typu „potřebujeme stále více.“ Je nejvyšší čas, abychom se předně začali starat o etické problémy, spravedlnost a dlouhodobou rovnováhu (jak ekonomickou, tak přírodní). Čelíme těm nejvážnějším hrozbám, které mohou učinit Zemi neobyvatelnolnou a ukončit tak lidskou éru.

Je pravda, že po roce 1948 jsme byli svědky pokroku: proběhla dekolonizace, skončil apartheid, zhroutil se sovětský blok, padla berlínská zeď. Na druhou stranu, první dekáda našeho století byla obdobím úpadku. Tento úpadek můžeme částečně vysvětlit prezidentstvím George Bushe jr., událostmi 11. září a jejich zničujícími následky jakými byla například válka v Iráku.

Žijeme v době ekonomické krize, ale neslyšeli jsme žádný návrh jak jinak (lépe) rozvíjet naše hospodářství. Kodaňský summit o klimatických změnách také nepřinesl žádná řešení. Teď, po neúspěších první dekády, před námi leží možnosti, které skýtají nadcházející desetiletí.


Závěr

Jak zakončit tuto výzvu k rozhořčenosti? Snad říct to, co zaznělo při šedesátém výročí Resistance – „nacismus byl poražen díky obětem našich bratrů a sester v Resistance a díky úsilí Spojených národů. Ale hrozba plně nezmizela a nespravedlnost světa nás naplňuje vztekem stejně silným jako dřív.“ Zapojme se také do „mírumilového povstání proti kanálům masové komunikace, které našim mladým nabízejí pohled na svět plný konzumních drobností, pohrdající slabšími a založený na trvdé soutěži všech proti všem.“


Zdroj: reporti.net

Přidat komentář

Bezpečnostní kód
Obnovit

Top of Page

Nezávislé zpravodajství z celého světa aneb Co se jinde nedozvíte | Založeno 2011
Máte dotaz? Chcete inzerovat na AC24? Neváhejte nás kontaktovat formou emailu: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Licence Creative Commons Nezávislý webový deník AC24.cz podléhá licenci Creative Commons 3.0 | O projektu | Tiráž | Napsali o nás | Podpořte nás