Globální finanční krize je globální krizí lidských práv

Žurnalisté z větší části referují o tom, o čem ví a doufají, že tomu bude někdo věnovat pozornost. I s tolika mediálními výstupy, značkami, bloggery a sloggery, co jsou všude kolem, jsou ale vzácností podnětné myšlenky, které by chytaly za nervy nebo se viditelně prodraly za ty fragmentované střípky obrazu skutečnosti. O představě, že získáte globální pozornost, nelze ani snít, ledaže byste se exkluzivně prolomili k těm největším nebo si urvali první interview řekněme s Ježíšem během jeho návratu na zem. (A i to by mohlo být ignorováno, pokud vaše jméno není Oprah atd.) Ano, občas se to rozšíří jako virus – jako v případě nového videa ukazujícího hlavu armády odporu proti panstvu, ugandských teroristických potřeštěnců.

Ale i pak ty příběhy zazáří jen jednu minutu, přejde se k dalšímu, leda by se mediální výstupy vršily a vzrůstal tak profil této hromady k jednomu případu, jako se to tu stalo u Watergate či dalších případů, od té doby nejčastěji sexuálních skandálů.

Do té doby z větší části dřete v té mediální divočině a doufáte, že přijde váš čas a někdo z vnějšího světa rozpozná vaši hodnotu a poskytne vám širší platformu, obvykle více než jen jedno televizní interview či citaci.

To se možná – zdůrazňuji možná s malým m – stalo mně. Před několika týdny Mezinárodní institut pro mír, spravedlnost a lidská práva, NGO stavící na lidských právech v Ženevě, který lobbuje u OSN, mě pozval, abych prezentoval svá hlediska o vztazích mezi globální finanční krizí a lidskými právy.

Tohle je problém, na kterém pracuji od roku 2005, kdy jsme začali točit film V dluhy my věříme: Amerika před prasknutím bubliny. Potom, co to tedy prasklo, jsem pokračoval se zaměřením na tuto finanční éru díly Pludrování: Zločin naší doby a doprovodnou knihou Zločin naší doby.

Po téměř dva roky jsem zkoušel zvyšovat viditelnost svých argumentů, dokud se nepřidaly filmy s lepším financováním a na scéně nevybuchla Okupace Wall Street. Určitě jsem si přál, aby to bylo moje dílo, ale do té doby pořád něco viselo ve vzduchu, a kdo ví, mohlo by to pomoci vidět ty mraky. Napsal jsem o tom ve své nové knize Okupace: Pitva Okupace Wall Street.

Nyní se objevil další moment. Příští týden budu v Ženevě, abych tu řešil případ finanční krize jako zločinu proti lidskosti, mezinárodní ofenzivy, které mělo OSN zabránit a teď ji i žalovat, i když střídmě, u Mezinárodního trestního tribunálu.

(Netřeba říkat, že v USA je taková nouze o žaloby finančních zločinů, jaká odpovídá nadpisu na titulní straně NY Times, který zní: „Absentovaly nám tu procesy s těžkými zločiny.“ Ten článek je ovšem o Afghánistánu, nikoliv o Wall Street.)

Takhle ta řeč, kterou jsem sepsal, začíná:

Ponechme to na profesorce z Ekonomické fakulty Harvardu, hluboce vzdělané v nuancích korporátních praktik, aby předvedla jednu z nejhlubších analýz, která vzešla z devastující finanční krize, jež se už zjevně stala permanentním rysem globálního života.

Už v roce 2009 profesorka Shoshanna Zuboff argumentovala, že je tu přítomen „zločin proti lidskosti“, jehož se dopustili finanční manipulátoři z Wall Street.

„Tím, že odmítli uvažovat o důsledcích svých akcí, ti, kdo stvořili tuto finanční krizi, ztělesňují banalitu zla,“ napsala.

S citacemi z toho uvedla ve stránkách pro Business Week:

„Ekonomické zprávy mě každý den straší povídáním o nacistickém válečném zločinci Adolfu Eichmanovi od Hannah Arendt, když referovala o procesu s ním před 45 lety v Jeruzalémě pro The New Yorker. Arendt hloubala o „podivné provázanosti bezmyšlenkovitosti a zla“ a snažila se to postihnout svou slavnou formulací o „banalitě zla“. Arendt shledala, že Eichman nebyl „perverzní ani nebyl sadistický“, ale byl „strašlivě a hrůzostrašně normální.“

Dokonce našla způsob, jak srovnávat tuto ekonomickou katastrofu, kterou tolik z nás prožívá, s holocaustem, ačkoliv z toho vycouvala, bezpochyby ze strachu z vyprovokování příliš silné zamítavé reakce od těch, kdož na tento zločin nahlíží jako na unikát mezi hrůzami historie.

„Ekonomická krize není holocaust, budu ale tvrdit, že se odvozuje z business modelu, který standardně produkoval podobný typ bezohlednosti a bezmyšlenkovitosti kombinovaný s masovým zavrhováním individuálního morálního úsudku. Jak jsme se mohli dále poučit o chování uvnitř našich finančních institucí, viděli jsme, že téměř každý akceptoval bezohlednost systému, který odměňoval transakce, ale odmítal odpovědnost za důsledky těchto transakcí. Bankéři, brokeři a finanční specialisté, ti všichni se svolně účastnili sebestředného obchodního modelu, který oslavoval, jakého dobra bylo dosaženo pro insidery organizace, zatímco dehumanizoval všechny ostatní a distancoval se od nich – od těch outsiderů.“

A to je přesně ten myšlenkový rámec, nasáklý jak morálním, tak i ekonomickým poučením, který musíme přijmout, abychom mohli uvažovat o rozsáhlých důsledcích pro lidská práva u rozhodování a postupů, jež vedou k masové nezaměstnanosti, bezdomovectví, zavírání podniků, hroucení mobility a chudobě zachvacující náš svět.

Existuje byť i nejmenší šance na vzdálenou možnost, že nějaký orgán OSN sestávající, jak je to nyní, z politiků a národních států, který by uznal potřebnost, když už ne žádoucnost, stíhání finančních institucí a vlád, co je kryly, často ve jménu ochrany sociálních a ekonomických práv zranitelných lidí, kteří uvízli v tom matrixu zhroucené mobility?

V časech, kdy je „právo na ochranu“ tak hrozně v módě, a to tím způsobem, že k němu patří bombardování a útoky dronů, které ve skutečnosti způsobují další škody zranitelným civilistům uvízlým ve válce, by jej šlo přestavět na souhlasnou povinnost mezinárodního orgánu vložit se do toho, když národní vlády do toho nejsou ochotny vstoupit na straně práv milionů trpících chudobou a nezaměstnaností kvůli deregulacím a dekriminalizaci provedené zákonodárci ohnutými korupcí a úplatky.

Copak v tom, na čem se všichni shodnou, že je GLOBÁLNÍ krizí, není zapotřebí globálních řešení, jež jdou za poněkud silnější národní regulace a „reformy“, které se ukázaly být iluzorní? Ani ta vlekoucí se Tobinova daň z finančních transakcí není mezinárodní a těžko adekvátní.

· Kde jsou mezinárodní pravidla stavící mimo zákon riskantní deriváty a hry s lidskými životy na finančních trzích ve stylu kasina?
· Kde jsou záchranné brzdy proti valení korporátních fondů a ohromného jmění off-shore? Copak to nejsou přečiny stejně vážné jako obchody insiderů?
· Kde je rozklad programů ekonomického zbídačování spuštěných se znalostí oficiálních míst o tom, jaké utrpení způsobí obyčejným lidem, kteří nezodpovídají za tento ekonomický rozklad? Může je OSN ochránit?
· Kde je pohoršení z programů a politik, které prohlubují ekonomickou nerovnost či násilně potlačují pokojné protesty občanů usilujících o ekonomickou spravedlnost?
· Copak OSN vyšetřilo mezinárodní zneužití pravomocí při celosvětovém potlačení Hnutí Okupace?
· Copak všechno to policejní zneužití pravomoci – s dohledem, špehováním a využitím provokatérů k podpoře násilností – nestojí OSN za pozornost a odsouzení když se to děje celosvětově a nezná to hranic?
· Kde je globální odhodlání hlouběji vyšetřit, jména a hanebné činy finančních neurvalců porušujících lidská práva, obvinit je z jejich činů a stíhat je ve jménu globální spravedlnosti?
· Proč je tu takové ticho tváří v tvář probíhajícímu masakru demokracie a ekonomické prosperity?
· Copak nejsou sociální a ekonomická práva stejně hodná uchování jako ta politická?