Matka Agnes Mariam, matka představená kláštera Svatého Jakuba Zmrzačeného v Qara v syrském okrese Qalamoun, který leží severně od Damašku, jako součást své cesty po USA od pobřeží k pobřeží navštívila Denver. Během dvou dnů promluvila na třech veřejných shromážděních a pak spěchala, aby chytila letadlo do Lincolnu v Nebrasce, kde měla rovněž několik řečnických vystoupení, o nichž referoval v Nebrasce tisk. Tato dobrá matka představená pochází z Nazaretu, teď v Izraeli, z křesťanské palestinské rodiny, odkud byla při založení Izraele v roce 1948 vysídlena, a stali se uprchlíky.


Vyrostla v Libanonu, kde získala vzdělání u Maronitské komunity v této zemi. Než vstoupila do Melkitského řecko-katolického řádu tak, jak matka Agnes Mariam tvrdí, tak se v mládí přidala ke skupině mladých amerických hippies, ona s biblí v ruce. Ač ji moc nelákalo kouření hašiše, naprosto ji uchvátila jejich oddanost světovému míru.

Na ty z nás, kdo ji slyšeli mluvit, udělala dojem svou důstojností, svou oddaností všemu Syrskému lidu a míru. Svou starostí o všechny Syřany a svým rozhodně ne-sektářským přístupem. Matka Agnes-Mariam si současně s tím správně dělá starosti o budoucnost křesťanů jak v Sýrii, tak na širším Středním východě. Tato komunita, jejíž existence se táhne už od časů Krista, je v současnosti v obležení jak v Sýrii, tak v Egyptě i jinde, kde Salafistické elementy doufají, že zdejší bohaté diverzifikované kulturní dědictví podrobí své homogenizaci. Křesťanská komunita v Sýrii je samotná tak stará, jako samo křesťanství. Svatý Pavel byl biskupem Atiochijským. Klášter Svatého Jakuba Zmrzačeného, který pomohla matka Agnes Mariam zrekonstruovat, byl postaven v pátém století, to je dávno před vzestupem islámu a 700 let před tím, než začaly křížové výpravy.

 

Syrský odboj – byl unesen islamistickými militantními živly stejně jako v Libyi a v Mali

Ta obvinění – v té celonárodní kampani za očernění její cesty po USA – že je „agentkou Asada“ je z mého pohledu, více méně zlovolný nesmysl, který byl šířen za účelem podvrácení podpory veřejnosti pro dosažení řešení Syrské krize jednáním. Její analýza syrské situace je prodchnutá realismem, jaký se těžko kdy objeví v amerických médiích mainstreamu, je daleko nasycenější jemnými nuancemi a přesností vyvěrající přímo z tamního terénu. Ač není žádný fanouškem Asadovy vlády – otevřeně kritizovala její represivní charakter – tak matka Agnes Mariam trvá na tom, že vláda má mezi obyvatelstvem země výraznou podporu, a že tou poslední věcí, kterou by tamní křesťanstvo chtělo vidět, je, aby radikální islamisté tuto zemi převzali.

Přes to všechno se různí američtí akademici a dokonce i mírové skupiny s hlavou v písku sešikovali na podporu rebelů a pořád ještě podporují dementní opiový sen o vojenském vítězství vybojovaném pro rebely. Vůbec tedy nepřekvapuje, že tito tzv. obhájci lidských práv se také šikují proti řešení Syrské krize jednáním.

Mnozí z těch amerických přívrženců frakcí syrských rebelů vsazují svoji podporu pro rebely do rámce humanitární intervence, čímž odmítají vidět, že takovýto přístup stejně jako v Libyi není ničím jiným než záminkou pro velmocenskou vojenskou intervenci. Ač se hlásí k humanitárním obavám, odmítají uznat – či jen sporadicky – zločiny proti lidskosti páchané tzv. rebely zaměřené proti syrskému civilnímu obyvatelstvu a jejich operace pod falešnou vlajkou (jako ty incidenty s chemickými zbraněmi), což je všechno už dobře a rozsáhle zadokumentováno.

Ti, kdo podporují vojenský intervencionismus na podporu syrských rebelů na humanitárním základě, mají sklon snižovat míru s jakou je syrská opozice zamořená salafistickými wahhábistickými bojovníky tvrzením, že v Sýrii je jen „pár tisíc“ zahraničních bojovníků. Ale takováto tvrzení jsou dost nepřesná a klamavá. V Sýrii je v současnosti více než 2 000 zahraničních islamistických ozbrojených milicí – nikdo nezná jejich přesný počet. Jelikož v budoucnosti Sýrie nevidí žádné místo pro ne-sunnitské muslimy, křesťany a Židy, tak si tyto salafistické elementy připsaly na vrub už značnou sumu vraždění a ničení, do čehož patří i 50 chrámů – z nichž některé jsou datovány až do časů Krista, jako je 2 000 let stará Synagoga Jobar v Damašku, jedna z nejstarších na světě, pokud rovnou ne ta nejstarší – 100 mešit drúzů, alawitů a dalších sekt islámských šiítů.

Ty frakce islamistických rebelů jsou ve skutečnosti syrskou verzí křižujících střel na zemi. Pokud Spojené státy v Iráku zničily infrastruktury a občanskou společnost ze vzduchu intenzivní bombardovací kampaní, která ve skutečnosti začala v roce 1991 a vystupňovala se po invazi do Iráku v březnu 2003, tak v Sýrii jsou to islamistické gerily, které napadají občanské komunity, továrny, školy, náboženské instituce a elektrárny s tím samým výsledkem. Jejich cílem je, učinit pro Syřany život nežitelným, vyhnat je buď k opozici, nebo do exilu a zničit Sýrii jako zemi tak, aby opravdu zkolabovala a přestala existovat jako stát, jako k tomu došlo v Iráku, a to všechno při svalování viny za lví podíl na té zkáze na Syrská vojska.

Matka Agnes-Mariam vysvětluje i to, proč Obama ztratil odvahu, když její návštěva v USA přichází dva měsíce poté, co Obamova administrativa zkusila dát zpátečku jak ohledně Syrské občanské války, tak americko-íránských vztahů, když přešla od politiky konfrontace k apelům na mezinárodní vyjednávání, aby se vyřešilo napětí mezi Spojenými státy a těmi dvěma jejich hlavními středovýchodními soky. Tento posuv v americké politice motivovaný regionálními a globálními obavami mnohé překvapil a přišel poté, když to vypadalo, že americké vojenské operace proti Sýrii jsou už na obzoru.

Není žádným tajemstvím, že v americké veřejnosti jsou mnozí poněkud zmateni a nechápou ten náhlý posuv v politice Obamovy administrativy vůči Syrské krizi. Obama jeden den mluví o vyslání křižujících střel a druhý den vyjednává. S tím, jak byla ohledně Sýrie mediální atmosféra tady v USA tak dlouho a tak nehorázně zamořována otravou, s tolika překrouceninami, jež se v mainstreamových médiích objevovaly, a které přiživoval proud válkychtivých prohlášení mluvčích Obamovy administrativy (i presidenta samotného), tak je docela pochopitelné, že jsou mnozí v americké veřejnosti z náhlého posuvu v politice zmateni. Jak to formuluje matka Agnes-Mariam: „Způsob, jakým média mainstreamu přistupovala k Syrské krizi, je skandální.“

 

Posuv globálních priorit Washingtonu

K pochopení washingtonského přechodu od válkychtivosti k touze po míru v Sýrii, pomůže, položíme-li americkou zahraniční politiku do větší globální perspektivy. Globálně jsou Spojené státy znepokojeny růstem čínského ekonomického a politického vlivu, a zkouší tedy přesměrovat svou politickou a vojenskou pozornost na Východní Asii a v jisté míře se tedy odklonit od Středního východu. Obamova administrativa dospěla k závěru (a k tomu nejspíš došlo před několika měsíci), že americká vojenská intervence do Sýrie, která by byla nezbytná ke zvrácení současné rovnováhy sil na bitevním poli vychýlené ve prospěch sil Damašku, by mohla být těžkou strategickou chybou. Uvíznutí v další šlamastyce na Středním východě je tou poslední věcí, kterou teď Spojené státy potřebují. Skutečností, na které záleží, je to, že ani jejich sankce proti Íránu ani podpora rebelům v Sýrii nevyvolala vytoužené, občas formulované, často popírané, výsledky ani v jedné ze zemí, tj. změnu režimu.

Pokud Obamova administrativa obrací své oči k Asii, tak si jednoduše nemůže dovolit vykopávat Asada od moci v Sýrii. Do hry vstupuje příliš mnoho nedefinovaných faktorů. Takže bylo přijato rozhodnutí omezit své vojenské zapojení do Středního východu a Střední Asie, které vycházelo s mizernými výsledky, a s ničivými důsledky pro region, i v Afghánistánu a Iráku. Postup v Sýrii uvízl. Když nebyli schopni Syrskou krizi vojensky vyřešit kvůli všem těm proměnným, tak se Obama pro změnu jednou rozhodl i moudře, když pochopil, že je zapotřebí vyhrabat se ze Syrské bažiny. Nyní se už vynořují zprávy naznačující, že Spojené státy s Ruskem o Sýrii vedou „rozhovory“ už déle než šest měsíců. A vůbec by nebylo překvapením, kdyby k těmto rozhovorům fakt docházelo. Pro Obamovu administrativu je teď skutečným problémem, jak se vyhrabat ze Sýrie a při tom si zachovat tvář. Klíčoví hráči v Syrské krizi, Rusové, Obamovi zjevně pomohli přijít s něčím na způsob plánu.

 

Rozklad syrské opozice

Jděte na matku Agnes Mariam, která Americkému lidu jemně, fakticky a podstatně říká to, co jejich vláda celou dobu v Sýrii páchala, k čemu ale Washington nemá dost odvahy, aby se s tím vypořádal. Matka Agnes-Mariam přichází do Spojených států zrovna v době, když Obamova administrativa zkouší syrskou politiku přeonačit. Obama se ale sám zahnal do kouta idealizací role syrské opozice. Matka Agnes-Mariam přijela do Denveru s poselstvím míru – a volá po řešení Syrské krize jednáním – ale zároveň i varuje. Je to ono mírové poselství, které by Obamova administrativa měla ohlašovat Americkému lidu, ale nevypadá to, že by zatím sebrali dost odvahy, aby tak činili, a tak se místo toho skrývají za róbu karmelitánské jeptišky, a nechávají ji v tom vařit samotnou.

Jak bylo zmíněno výše, v syrské pozici jsou určitě legitimní elementy, kterým se bude muset při jakémkoliv urovnání dostat hlasu. Ale Spojené státy – prostřednictvím svých regionálních spojenců – vypustily v Sýrii některé velice ničivé síly, a teď je tu ten hrozný problém, jak dostat ty „džiny“ zpátky do lahve. Ten posuv v politice nahněval – pokud rovnou nerozzuřil – regionální spojence Washingtonu – Izrael, Saúdskou Arábii a Turecko – které, jak to tak vypadá, ten politický posuv překvapil nepřipravené, a ti skučí bolestí a jsou velice otevřeně kvůli tomuto posuvu rozhněvaní, ale moc s ním nenadělají.

„To mírové poselství“ bylo v podstatě to, že žádná strana ve vojenském konfliktu v Sýrii „nevyhraje“ a že tamní krizi – která je teď v podstatě občanskou válkou – lze řešit pouze jednáním mezi Asadovou vládou a jeho „v Sýrii sídlícími“ oponenty, kde ona zvláště kladla důraz na tu formulaci „v Sýrii sídlícími“.

„Varování“ spočívalo v tom, že ač existuje legitimní opozice zapojená do bojů proti Asadově vládě, tak většina tzv. rebelie byla už unesena islamistickými fundamentalistickými radikály, vyzbrojovanými, cvičenými a financovanými Saúdskou Arábií, Katarem a Tureckem (i jinými). Ti islamisté, co zodpovídají za většinu toho krveprolití a teroru – ti, co mají zvláštní zálibu v řezání lidských hlav – jsou převážně zahraniční živly zrekrutované k boji z celého regionu. Jejich cílem je zřídit islamistický stát založený na zákonu šária. Matka Agnes-Mariam je proti jejich účasti v mírovém procesu a volá po jejich vyhnání ze Sýrie. Ač to v žádném případě není snadný úkol, pokud Spojené státy – přes jakýkoliv mechanismus, na který přijdou – nebudou moci tyhle radikální islamistické živly omezit, tak v Sýrii mír nebude.

Co se týče syrské opozice, tak je hlavním sdělením matky Agnes-Mariam to, že ta je už dávno unesená radikálními fundamentalistickými živly, její hlavní domácí sekulární opozice už byla během bojů odstrčena ne vedlejší kolej. Podobný scénář se v poslední době rozvinul také jak v Libyi, tak v Mali, kde opoziční hnutí unesly salafistické-wahhábistiské živly.

Současně s tím matka Agnes-Mariam opravdu sympatizuje s trápením té části syrské opozice, která je domácí. Vyjádřila hluboké znepokojení nad skutečností, že opozici unesly islamistické fundamentalistické živly, které dostávají logistickou a finanční pomoc spolu s vojenským výcvikem od regionálních spojenců Ameriky – Saúdské Arábie, Kataru a Turecka. Ač ona to nezmínila, tak ty islamistické frakce cvičené v Jordánsku, Turecku a v severním Libanonu rovněž dostávají jak finanční, tak vojenskou podporu od speciálních sil Spojených států.

V izraelském tisku se objevilo i několik zpráv o francouzských speciálních silách a o izraelských komandos, kteří cvičí a podporují syrské rebely. I přes veškerou tuhle vnější podporu zaměřenou na svržení Asadovy vlády, tak vládní síly vítězí ve vojenské konfrontaci a navíc se těší silné politické podpoře od hlavních složek syrského obyvatelstva. To sice možná k Asadově vládě nemá vřelý vztah a milé pocity, a je si dobře vědomo všech jeho nedostatků, ale daleko více upřednostňují Asada před politickým systémem vedeným salafisty-wahhábisty a založeným na zákonu šária.

Ti ve Washingtonu, Paříži, Rijádu, Ankaře a v Doha, kteří tvrdili, že Asadova vláda se sesype jako domeček z karet, jako Kaddáfího vláda nad Libyí, podlehli strategické blamáži. Asad zůstává u moci a když nic jiného, jeho sociální základna se posiluje, zatímco u opozice, i přes některé legitimní stížnosti, jimiž se bude zabývat jakýkoliv mírový proces, to směřuje nějak ke krachu, jak politicky, tak vojensky. Jak už řadu let varují četní komentátoři, k žádnému vojenskému řešení syrského konfliktu nedojde. Žádná ze stran nezvítězí na bitevním poli. Jedině dojednané urovnání pod záštitou mezinárodního dohledu může nastolit cestu ven z té zkázy, smrti a utrpení, které ta země teď zažívá.

Máte pravdu, matko Agnes-Mariam!

Rob Prince

Překlad: Miroslav Pavlíček

Zdroj:  globalresearch.ca