V Orlických horách blízko polských hranic leží malá nemocnice – jediná svého druhu v Evropě. Centrum biologické ochrany v Těchoníně léčí ty, kteří se dostali do styku s nejnebezpečnějšími viry, nebo se stali obětí chemického či biologického terorismu. Říkejme mu třeba Jiří. Rok byl služebně v Kongu, když v místě, kde pracoval, vypukla epidemie eboly. Pravděpodobnost, že se nakazil touto téměř stoprocentně smrtelnou chorobou, při níž člověk vykrvácí dovnitř vlastního těla, byla velká. Takže když se mu mimoděk spustila krev z nosu, vyděsil se, ale věděl, že nesmí ohrozit svou rodinu, ani nikoho dalšího. Hlavní armádní hygienik jej po návratu do Česka okamžitě nasměroval do karantény v Centru biologické ochrany v Těchoníně.

To je místo, odkud pro skutečně nemocného pacienta prakticky není návratu. Jde o vojenskou nemocnici skrytou v Orlických horách. Jiné podobné zařízení v Evropě není. A je to taky jediný špitál u nás, jehož cílem není ani tak léčit pacienty, jako spíš ochránit ty, kteří jsou venku za ostnatým drátem.

Nemocnice, v níž narazíte na cedule s jasným varováním BIOHAZARD!, slouží pro izolaci pacientů s vysoce nakažlivou chorobou. A je jakousi zálohou pro případ teroristických útoků biologickými zbraněmi jako SARS či třeba antrax.

A ještě něčím je výjimečná: nemá skoro žádné pacienty. Jiří byl jejím jediným pacientem, nepočítáme-li vojáky vracející se ze zahraničních misí, kteří tu vždy končí na čtyřiadvacet hodin v karanténě. Ročně je jich tisícovka. Proč sem nemíří také všichni civilisté vracející se z oblastí, kde řádí horečka dengue nebo ebola? Protože takovou ochranu obyvatelstva u civilních zaměstnanců u nás nikdo neřeší. Ostatně ani sama armáda si se svou výjimečnou nemocnicí neví rady.


Vyšetření ve skafandrech

Jiří měl štěstí. Přestože podezření na ebolu bylo silné, po dvoutýdenní karanténě se nákaza nepotvrdila a mohl jet domů. Je tak jedním z mála normálních smrtelníků, kteří vědí, jaké to v supermoderním zařízení je. Skoro vše je tu z nerezu a lékaři tu pacienta vyšetřují ve skafandrech s vlastním přívodem vzduchu. Dveře se otevírají s jemným mlasknutím, protože je všude podtlak.

Lékařům trvá několik minut, než se dostanou k pacientovi, byť jej mají na dosah ruky za trojitým sklem. Dveře mezi nimi nejsou. Záměrně. I kdyby se pacient dusil, lékaři se nejdřív musí převléknout do skafandru a překonat bezpečnostní zóny. Trvalo by tak asi tři minuty, než by k pacientovi doběhli. Vizity se tu dělají díky mikrofonům ve skafandrech – to, co lékař říká, zapisuje jeho kolega venku za trojitými skly do počítače. Skoro všechny přístroje jsou na jedno použití, včetně drahých monitorů. Dezinfikovat je poté, co by se tu ocitl pacient se skutečnou ebolou, by bylo nereálné.

Kdo se tu ocitne jako pacient, žije vlastně v jakémsi akváriu s vlastním vzduchem a vodou a uzavřeným systémem odpadů. Na rozdíl od jiných nemocnic se tady moc nepočítá s tím, že by se tu pacienti operovali, byť operační sál tu je. Zato se rozhodně počítá s jejich pitvou. Pitevna s laboratoří je hned vedle pacientských pokojů. Vývoj nemoci u nakažlivých smrtících chorob bývá totiž často rychlý. A důležité je co nejrychleji určit, čím se pacient nakazil, aby se dali ochránit ti ostatní.

Areál nemocnice má vlastní benzinku, heliport, mobilní infekční nemocnici s laboratoří, čistírnu odpadů včetně rybníka, kam se vyčištěná voda vypouští a sleduje se na životě citlivých ryb, jestli je skutečně v pořádku. Jeden z pokojů je plný pokusných myší. To proto, že ve spolupráci s týmem profesora Antonína Holého se tu pracuje na výzkumu některých virů, jako byl třeba právě ten, který loni v létě způsobil napříč Evropou epidemii průjmů, na něž zemřely desítky lidí.

To tu má ostatně tradici: právě v Těchoníně byla až do roku 1992 unikátní banka virů, která byla později na rozkaz ministra obrany zničena. A dnes mikroby, jako třeba právě onu průjmovou E. coli, mikrobiologové draze nakupují v zahraničí. Činnost Centra biologické ochrany se dá rozdělit do tří náplní: izolační a karanténní právě pro podobné případy, jako byl Jiří. Druhá je výzkumná a třetí vzdělávací.


Špitál, kde se trénují krize

Nemocnice totiž funguje jako tréninkový polygon, kde si lékaři a laboratorní pracovníci testují, jak by pracovali v podmínkách biologického nebezpečí. Učí se, na co si dávat pozor a jak třeba převážet pacienta v biovaku, aby neohrozili sebe ani okolí. „Spolupracujeme s civilním světem, jezdí sem lékaři infekčních klinik, urgentní medicíny, ale i medici,“ říká hlavní armádní hygienik Petr Navrátil. A trénují tu pochopitelně i sami vojáci – jak by postupovali v případě biologického ohrožení obyvatel. Říká se tomu medicína katastrof.

Nebezpečí bioterorismu totiž stále nepominulo: biologické zbraně jsou totiž levné na vývoj a účinné. (…) Jenomže budoucnost Centra biologické ochrany v Těchoníně je nejasná, všechno směřuje k jeho zavření. „Rozhodnutí zatím nepadlo, ale s ohledem na škrty v rozpočtu ministerstva obrany je otázka dalšího provozování velmi složitá,“ přiznává mluvčí ministerstva obrany Jan Pejšek. V situaci, kdy se v armádě hledá každá koruna, aby bylo na uniformy nebo benzin, se těžko obhajuje, proč se tady cpou peníze do těžce využitelného areálu.

Takže: máme unikátní zařízení, které stálo spoustu peněz, ale praktické využití má v podstatě jen v době nákazy nějakou děsivou chorobou. Jeho zavření znamená, že jsme vyhodili dvě miliardy korun (80 milions euros). Když ho necháme, bude to ovšem stát ročně minimálně 100 milionů korun (4 milions euros) jen za udržení nemocnice v chodu.

Zakonzervovat areál nelze, to znamená jeho konec, protože přístroje stárnou a provoz by se nepodařilo obnovit. Určitě ne v okamžiku, kdy by byl nutně potřeba. A prodat jej? Zájemce neexistuje. Armáda už oslovila ministerstvo zahraničních věcí, zdravotnictví i vnitra, dál Státní úřad pro jadernou bezpečnost a Akademii věd a všechny instituce sice vyzdvihly důležitost Těchonína pro bezpečnostní systém státu, ale finančně se na jeho provozu podílet nechtějí. Hledá se i v zahraničí. „Proběhla jednání se Světovou zdravotnickou organizací, Radou EU, Evropskou komisí, European External Action Service i bilaterální rozhovory s některými zeměmi v rámci NATO (například s Velkou Británií), tak i mimo něj (Srbsko). K dohodě zatím nedošlo,“ krčí rameny mluvčí.


Příjmy, nebo bezpečnost?

Přitom Těchonín by si na sebe uměl vydělat sám: stačí, aby se armádní špičky víc snažily. Třeba kurzy, které tu probíhají, je možné zpoplatnit a rozšířit na mezinárodní – jak pro vojáky NATO, tak pro civilní zdravotníky ze zahraničí. Zdejší laboratoře se dají využít komerčně nebo se dá víc vsadit na výzkum, který si na sebe díky grantům a patentům umí vydělat sám.

A koneckonců se dá centrum nabídnout v době neostrého provozu třeba k využití filmařům. Ostatně slavná Smrtící epidemie s Dustinem Hoffmanem se taky točila v podobném americkém biocentru. Avšak musí si areál na sebe nezbytně vydělat? Takový objekt vždycky funguje jako důležitý prvek ve strategické ochraně obyvatel státu. Armáda od rozhodnutí, co s Těchonínem, dává ruce pryč. O osudu areálu má rozhodovat Bezpečnostní rada státu. Snad v únoru.

Zdroj: presseurop.eu

]]>