Mohl by tento svět, tato existence lidských bytostí na planetě Zemi být určitým typem vězení? Začínám nabývat pocitu, že Země je něčím na způsob polepšovny, určitým druhem „pekla“, „necháním zlobivých dětí po škole.“ To nemá znamenat, že každý aspekt této existence je pekelný, nebo že tu nejsou krásné životy, ale zamyslete se nad tím.
Stačí, když se podíváme na základní od života na Zemi neoddělitelné životní funkce, tak si můžeme povšimnout několika věcí.
Všechny organismy na Zemi, aby se udržely naživu, tak se živí potravou, nebo vzduchem a vodou. Každý organismus od lidí po bakterie je v neustálém procesu obstarávání obživy, aby zůstal naživu. Když nemáme žádný jiný svět nebo planetu, abychom to mohli porovnat, tak nevíme, jestli je to opravdu „normální“ nebo ne.
Když se ale podíváte na to, co teď o lidské historii jasně víme, jakož i o chování lidí, počínaje sociálními strukturami nejchudších lidí po elity na vrcholu hierarchie, tak to vypadá, že podstupujeme neustálý zápas o něco: bojujeme o zdroje, potravu, moc, nějaké své naplnění. I na individuální úrovni pořád po čemsi prahneme. Pak je to chování možno pozorovat na různé úrovni i u nejbohatších a nejmocnějších lidí světa.
Je Země vězeňskou planetou?
Proč je to tak, že musíme jíst a dýchat, abychom zůstali naživu? Považte, jak obtížené mohlo bývat vypěstování jídla anebo jeho vyhledání k obživě před mnoha tisíci lety (i když to mohlo být snadnější, než to občas známe, ale kdy to bylo snadné): copak nám to cosi neříká o samotné povaze této existence?
Takže to je ta první věc: proč je celá ta planeta v nekončícím cyklu spotřeby? V mnoha ohledech je to krásné, není to vše zlé, ale je to ve skutečnosti svět organismů konzumujících organismy k obživě. Možná, že všechny planety takto ve své existenci nefungují.
A teď se zamysleme nad lidskými bytostmi. Proč se dětičky chovají takovým způsobem, jak to dělají? Proč lidské bytosti od kojenců po dospělé neustále usilují o své naplnění? Vypadá to, že od základního nezbytného nakrmení po povrchnější formy svého naplnění vždy usilujeme o něco zvnějšku. Ale když se ponoříme do vnitřku a porušíme ten cyklus neustálého hledání něčeho mimo sebe k naplnění, tak do sebe věci náhle začnou zapadat.
Vypadá to, že určité chování v tomto životě, jako ponechání věcí, jak jsou, pokoření nebo introspekce vedou k tomu, co bychom mohli nazvat „štěstím“ a věci v životě pak do sebe pěkně zapadají.
Možná, že tento svět je něčím, jako necháním po škole, aby se napravily „duše zlobivých dětí.“ Možná, že tento svět je zjevně zaplněný lidmi, kteří se paličatě nechtějí z této lekce poučit, lidí, kteří stagnují, protože to je hlavní téma zdejší existence.
Je těžké se tím zabývat, aniž bychom zašli do teorií o minulém životě a karmě, což by mohlo podněcovat k víře, že lidé, kteří v tomto světě trpí, si to zaslouží za to, co udělali, ale ono by to klidně i tak být mohlo. Pro falešné idoly a náboženství je snadné pak říci: „Když tohle děláš, tak se toto stane,“ ale i tak tu musí být nějaká pravidla k naplnění karmy.
Tato teorie „život je vězení“ se snaží řešit otázku, „proč tu jsme?“ Existují i jiné teorie zabývající se touto otázkou „kde to jsme?“
Kde to vlastně existujeme? Někteří věří, že žijeme v nějakém druhu virtuální reality – v simulaci. Někteří věří, že v astrologii je část tohoto kódu, fyzikálním mechanismem, podle nějž se tu duše inkarnují (jen abych jmenoval jednu takovou teorii). Někteří si myslí, že částí tohoto kódu jsou čísla, a že číselné synchronizace vznikají jako připomínka toho, kde jsme. Tyto teorie se snaží zodpovědět otázku, „co je to ta existence.“ Ale proč vlastně existujeme a proč je Země taková?
Možná, že nikdy nebudeme mít jistotu, co je to tato existence, ale co je ještě zajímavější, než zkoušet na to přijít?
Cassius Methyl
Zdroj: themindunleashed.com
Loading...
