Věci se už konečně dávají do pohybu

k etickému impulzu Holešovské výzvy

Slávkovi Popelkovi se v pořadu ČT Hyde Park ze dne 16. Března 2012 podařilo cosi velmi důležitého: Vytvořil společenskou situaci, v níž podstatné otázky zase mají určitou váhu, protože jim věnujeme to nejcennější: svoji pozornost. (V pořadu  http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10252839638-hyde-park-ct24/ své sympatie Slávkovi Popelkovi podle hlasování diváků ČT vyjádřilo na 54 % posluchačů.)

Holešovskou výzvu (tedy např. pana Popelku) kritizují nikoliv pouze občané, kteří jsou s tímto systémem z nejrůznějších důvodů spokojeni (buď systém sami umně „dojí“ či jinak pro sebe využívají, nebo tyto finanční megatoky prostě „jen“ nechtějí vidět), ale také část lidí z tábora, který by měl být – alespoň teoreticky – s panem Popelkou na jedné lodi.

Zastavme se právě u těchto lidí a přemýšlejme, co je k tomu vede.

Část kritiků, zřejmě, očekávala svého oblíbeného a hlavně dokonale všeznalého „politika“ baviče, kterého, když se zeptáte, kolik je na Madagaskaru stromů, tak odpoví, že 290 533, ale že příští rok se jejich počet určitě zvýší o 5806. Jako by kdokoliv na světě dokázal vysypat z rukávu kompletní hotové teze o Nové Společnosti.

(Mimochodem: Tento nešvar lze pozorovat v diskuzích na facebooku velmi často. Jakmile někdo kritizuje tunelování a mafiánské praktiky v naší zemi, je hned příznivci tohoto zlo-systému vlastně až „napaden“ s tím, že ihned musí říct, jak si jiný systém představuje, a to se všemi detaily, protože jinak nemá snad ani právo na názor, natož na kritiku. Vzpomeňme si /tedy kdo si to pamatuje/ na rok 1989. Tehdy také nebylo nic zcela jasného, a přesto jsme byli tehdy velice rádi, že se věci – též konečně – začaly měnit.)

Základ demokracie – horizontální diskuse

Odvykli jsme si od možnosti horizontální diskuse, máme problém, když ji její iniciátor (zde konkrétně Slávek Popelka) prostě „netahá“ tam, kde ji chce mít.

Odvykli jsme od faktu, že o mnoha věcech musíme přemýšlet, že musíme trpělivě hledat shodu, a také už nevnímáme, že zapsané a doporučené staré postupy nemusí v mnoha případech vyhovovat či fungovat, že je prostě nutné hledat uspokojivá řešení „per partes“.

Samotný fakt, že se proti panu Popelkovi zvedla tak mocná vlna odporu z této části občanské společnosti (která ve skutečnosti netouží po svobodě a plné demokracii, což znamená vnímat vlastní odpovědnost), je opravdu pozoruhodný. Svědčí bohužel pouze o tom, že jsme se od Listopadu 1989 nenaučili vážit si skutečné demokracie zejména proto, že jsme ji dosud v praxi neměli možnost poznat.

V čem vidím hlavní problém reakce na jednoho z iniciátorů Holešovské výzvy?

Právě v tom, jaký druh kritiky se na něj snesl. Vlastně můžeme říci, že jeho kritici nechtějí pochopit, že Slávek Popelka je obyčejný člověk, kterému 

a) není lhostejný osud této země (už desítky let),
b) není totalitní diktátor, který by už měl jasný plán, který občanům vnutí,
c) právě jeho „nevím“ je tou nejcennější novinkou, které bychom si měli hluboce vážit... Neumíme si vlastně absolutně představit, že by nějaký politik stejně prostě jako Slávek Popelka říkal „nevím“, tam kde skutečně neví (představa – Kalousek říká: „...samozřejmě, že nevím, jak zvednout domácí poptávku a jak vyřešit oživení domácí ekonomiky..."),
d) řada lidí začala tvrdit, že etika či morálka není politický program... Skutečně není? Nechtěli tito kritici říct ve skutečnosti něco zcela jiného? Totiž, že už mnohokrát se dlouhá řada lidí etikou či dokonce láskou zaštiťovala, a nedopadlo to dobře?

Stejně jako skvělý německý film „Základní příjem“ (doporučuji ke shlédnutí, viz zde: http://ac24.cz/videodokumenty/ekonomika-a-penize/359-zakladni-prijem-kulturni-impuls) má podtitul „Kulturní impuls“, tak i já považuji tento Hydepark (zrovna se na něj jdu podívat podruhé) za podobný „Kulturní impuls“ či prostě jen za „Etickou výzvu“.

Právě „bezelstnost“, kterou jsme měli možnost u pana Popelky opakovaně vidět, když dokola říkal „bude to tak, jak se lidé spolu dohodnou“, je ta výzva, je ten impuls, který teprve otevírá důležité otázky.

1) Je naše demokracie funkční, nebo nám z ní zbyla jen prázdná formální skořápka?
2) Jak funguje skutečná „živá“ demokracie? Je to vlastně jen povinnost občanů nechat se jednou za 4 roky vystavit volební reklamě a zvolit ten produkt, který bude mít nejvíce peněz na svoji reklamu?
3) Jakým způsobem by měli zvolení politici garantovat volební program, mohou jej kdykoliv svévolně (tj. bez mandátu) změnit? (Kalousek řekl, že bude snižovat daňovou zátěž, ve skutečnosti daně přesně naopak zvyšuje.)
4) Přímá referenda jako ve Švýcarsku – jak je uvést i u nás do praxe?
5) Proč je stále tak velká část společnosti lhostejná k tomu, co se v naší společnosti děje? A proč raději kritizuje organizátora, kterému prostě není stav této společnosti lhostejný, než by stejné množství energie věnovali hledání skutečných viníků?
6) Otázka, zda existují národní hodnoty, zda píseň „Kdož sú Boží bojovníci“ je pouze směšným reliktem doby dávno minulé, nebo zda bychom si i dnes měli uvědomovat, kdo jsme a odkud jsme přišli skrze elementární úctu k tradici, ke svým předkům a k hodnotám, které oni (jistě ne všichni, ale mnozí) ctili.

To je pouze letmý nástin některých otázek, které člověka napadají. A opakuji to základní: Neřešme Slávka Popelku, neřešme dokonce ani „jeho“ Holešovskou výzvu. Přemýšlejme spolu (pokud to vůbec dokážeme) o tom, co nás spojuje, nikoliv o tom, co nás rozděluje.

Pokud včerejší Hyde Park poukázal na cosi velmi podstatného, tak je to především naše rozhádanost, pokud tedy slovo „naše“ ještě existuje, protože poukazuje na představu/ideu jednoho společenství, ke kterému my všichni náležíme, které vyznává určité hodnoty, které my všichni uznáváme.

Chci věřit, že legenda „O třech prutech Svatoplukových“ není zcela mrtvá a že pro nás (pro „nás"?) ještě stále je živým poselstvím, jemuž nejen racionálně rozumíme, ale které budeme chtít v praxi naplňovat.

Hyde Park se Slávkem Popelkou se tak nechtěně stává testem naší (sociální?) inteligence, protože všechny otázky, na které pan Popelka neodpověděl, stále visí ve vzduchu a je na každém z nás, aby na ně našel odpověď. 

Máme tu Facebook a tedy možnost využít Internet jako horizontální diskusní platformy připomínají CML (centrální mozek lidstva). 

Potřebujeme ještě něco?

Michal Rusek