Jdu se projít po venku. A když beru klíče, tiše cinknou. Je 17. listopad 2017, výročí sametové revoluce a ve vzduchu je jen napjaté ticho. Ticho, jako před dlouhým závodem, jehož cíl je vzdálený a nedohlednu. Kde běžci zakleknuti do startovních pozic, vyčkávají na výstřel startéra. Ale protože výstřel nepřichází, jejich těla kamení a namísto běžců se z těl postupně stávají strnulé sochy.
Můžu se v myšlenkách vracet ke zvířeným dnům listopadové revolty proti někdejšímu zvětralému komunistickému režimu. Jen, je to čím dál obtížnější. Vzpomenu si, o čem lidé tehdy potajmu snili. O západním zboží. O zbouraných drátech na hranicích. O tom, že si v novinách po létech přečtou pravdu o komunistických papaláších. O moci, která je ničila, uzurpovala, oktrojovala. O dovolené v bájné Paříži. Ti odvážnější a znalejší možná snili o tom, že jejich děti budou studovat v Londýně, oni sami budou mít prosperující firmy a nebudou potupně škemrat vedoucí prodejen o pěkné kachličky na chalupu, svíčkovou do papíru nebo lepší číslo v pořadníku na byt nebo automatickou pračku.
Ale nechce se mi.
Posunuli jsme se.
Je rok 2017. Svět je dál. Obrovsky jinde od tehdejší doby. Podobně jako všechny běžné země Evropské unie musí řešit poměrně naléhavé výzvy, které sebou přináší pokrok. A který sebou vždy přináší civilizační otřesy.
Na povrch proměny světa vybublává horká láva nové technologické vlny, která z útrob laboratoří, vědeckých center, firem, těkavých kreativních epicenter myšlení vytryskává dosud neviděné věci. Technologie. Stroje. Mechanismy moci. Souvislosti.. Způsoby, jak věci dělat jinak, moderněji.
Zatím nevnímáme tuto rázovou vlnu, která vře pod povrchem. Projekty, roztroušeny do stovek tisíců podob, komentářů novin, článků, filmů se derou na povrch, ale jen málokdo zahlédne proud změn společnosti, v holistické matrici vědomí, jako cyklický, přirozený, neustále se opakující proces, který se odehrává ve zhruba padesátilém rozestupu. A který určuje, jak se dál bude společnost vyvíjet.
Zatím setrváváme na startu.
Zakleknutí, očekávající jasný signál.
Možná by bylo dobré zdvihnout oči od dráhy a podívat se před sebe.
Jiní už sprintují. Obrovským tempem, za obrovského vypětí a úsilí, o podíl na příští podobě světa. Usilovně budují nové technologické říše, do jejichž sítí se zachytávají miliardy lidí, kteří oceňují jak nové, pohodlné a přínosné tyhle nové věci jsou. A zatímco tady místní jury naskakuje u startu, mává vlajkami z někdejších zápasů a zároveň se nedokáže rozhodnout, kudy se závod vlastně poběží, jaká bude mít pravidla a jaký prospěch z toho si vlastně vyzískají pro sebe.. pro své kejkle a hlouposti jen zdržují a marní čas všem.
Posunuli jsme se někam ke středu pelotonu evropských zemí.
Ale myslím, že zvláštním řízením osudu se dříve nebo později ocitneme v roli hybatelů dění. Na Češích je cítit, jak se napříč názory ze všech stran spektra rodí pochopení.
Budeme mít to, co si sami vybudujeme.
Nikdo to za nás neudělá.
Je to velká příležitost, protože po letech pod kuratelou nácků, komoušů, ervéhápé, unií si to tady můžeme vést a dělat sami a dobře. Lépe, než kdykoliv předtím.
Jsme svobodní. Svobodní lidé. Vědomí lidé.
Historickou daností velmi dobře vybavení pro spřádání, kombinování myšlenek a kontemplaci na úrovni řádů, systémů, samotného Boha.
Potřebujeme nejlepší lidi, v tuhle chvíli, v tento čas, pro rychlý update systému. Potřebujeme brutálně zjednodušit chod státu, vyčistit hejna nesmyslných zákonů, digitalizovat infrastrukturu, zbavit se obrovské mentální zátěže, nesmyslných agend, které zastřely optiku společnosti a odvedly ji od podstaty.
Tou je vzájemnost.
A podpora.
Potřebujeme se posunout se v etickém narovnání společnosti. Potřebujeme si začít více věřit. Sami v sebe především. Ve své sousedy, přátele, partnery a s klidem i ve své názorové oponenty.
Protože pravda je syntéza zkušeností.
Pravda není prapor, se kterým můžete mávat a otloukat ho o hlavu těm, co myslí jinak.
A potřebujeme lásku.
Jako klíč k jednání. Jako klíč k důvěře, že ostatní nečiní jinak, než jen ve prospěch věci. Ve svůj prospěch, ale jaksi automaticky i ve prospěch vás i ostatních.
Pod cynickým nánosem reality se zdá, jako bychom tuhle zvláštní vesmirnou kategorii ze sebe chtěli setřást a vyloučit. Ale ne. Je to naopak. Láska stanoví nepsané normy, jak být dobrým člověkem. Pro sebe i pro jiné.
Stalo se mi, že jsem před lety na chvíli přišel o klíče. O byt, dům, budoucnost, perspektivu, kterou symbolizují právě klíče. O tu malou cinkající věc v kapse. Zvláštní zkušenost, velmi silná, nebýt. Nebýt nikým, ničím. Možná tohle mi ale pomohlo pochopit, jak důležité je mít domov, přátele, rodinu, zdraví. Jak důležitá je práce a odhodlání každý den najít energii, vstát a měnit věci k lepšímu. Jak důležitá věc je služba. Naplnění života prací pro jiné, klidnou, pokornou, neuzurpující službou bez nároku na výsledek, pompu a slávu.
Možná bychom jen na jedinou vteřinu tuhle zkušenost, nebýt, měli pocítit a procítit znovu všichni. Sami v sobě. A možná i společně. Jako koncentrovanou jedinou vteřinu tisíciletého zápasu o možnost mít svůj stát, mít vlastní klíče od vlastního státu, sami si v něm dobře hospodařit, mít se fajn, mít jistotu, že naše děti na tom budou lépe.
Znovu si na vteřinu prožít dusnou prázdnotu rakouska-uherska, toporně stojaté a dirigované CK společnosti, sešněrované zákazy a ordonanc, kde když jste cekli česky, nedejbože kriticky, znamenalo to problémy a vážnou hrozbu pro vaši existenci. Možná v té vteřině by jsme zahlédli jiný příběh, krutý, devět mladých kluků, které náckové zastřelili u zdi ruzyňské věznice, protože jim zavřeli koleje a zabili Jana Opletala, chytrého a vnímavého kluka, co říkal pravdu. Možná si znovu potřebujeme připomenou dobytčí vagóny z Terezína, naplněné spisovateli a dobrými dušemi téhle země na cestě do plynových komor. A možná si potřebujeme znovu podívat na Stalinovy poradce a hrůzovládu, která v urválkovských výkřicích zdeptala společnost k naprosté apatii a nedůvěře v sebe samé, v sousedy, ve spravedlivý systém. Možná si musíme připomenou Janka Zajíce a před ním Palacha, kteří nechtěli nic jiného, než abychom se chovali čestně a slušně a měli se dobře. Možná se musíme znovu projít kolem kasáren, za kterými vyčkává ruská armáda, uhnizděná v útrobách našich měst, v plné polní, jako bratrská pomoc, která jednou rukou krmí a druhou pěkně drží pod krkem. A když chce, přitáhne a přidusí.
Protože tohle už není.
Nic z toho.
Tisíciletý zápas v jedné vteřině někdejšího ponížení.
Dnes ty klíče máme. Jsme svobodní, můžeme si to udělat nejlíp, jak dokážeme. Ale děláme co?
Opravdu si pokaždé potřebujeme připomenout, ve vteřině, plné žalostí, bolu, neštěstí, týrání a ponižování, že máme možnost být si sami doma šťastnými vládci svého bytí?
Protože to chci.
Chci, aby lidé uvěřili, že mají klíče k vlastnímu životu.
Chci odstartovat ten závod o budoucnost.
Takže. Pokud potřebujete nějaký signál. Dobře.
Je to TEĎ.
Zápas o lepší Česko začal. O skvělé Česko, které si sami vytvoříte.
Protože na to nemusíte čekat. To si musíte pouze sami udělat.
David Martínek
