Tento můj článek je svým způsobem reakcí na článek pana Vladimíra Wagnera uveřejněném zde. Pan Wagner pracuje v Ústavu jaderné fyziky AV ČR. To do jisté míry vysvětluje i jeho vztah k jaderným reaktorům. Chápu, že má tak trochu obavu o své zaměstnání. Nicméně z pohledu veřejnosti ČR se musíme zabývat riziky provozu jaderných reaktorů z poněkud jiného pohledu.
Já jsem vystudoval FE VUT v Brně a mám také několik zkoušek z konstrukce jaderných reaktorů. Dokonce jsem po značnou část života jadernou energetiku podporoval. Určitým zlomem v mém chápaní jaderné energetiky byla havárie v Černobylu (4/1986). Nikdo nám nic neřekl. V té době jsem byl s rodinou na dovolené na východním Slovensku. Celou dobu v době výbuchu i několik dní po něm jsme chodili venku po lesích a téměř denně jsme sbírali houby a jedli je. Rostly tam nádherné hřiby a křemenáče. Následně mi bylo taktně sděleno, že houby fungují jako přirozený koncentrátor radioaktivních látek.
Zhruba po pěti letech po té jsem onemocněl na štítnou žlázu. Při první operaci mi byla vyříznuta cca 2/3 jednoho laloku a za pár let po té zbytek a celý druhý. Do smrti budu brát denně hormonální tablety. Jak mi bylo řečeno lékaři, tak se počet onemocnění štítné žlázy po Černobylu extrémně zvýšil, ale že byli poučeni, aby o tom nemluvili. Hledal jsem statistiku pro ČR, ale nikdy jsem ji nenašel. Našel jsem jen statistiku pro Bělorusko zde.
Samozřejmě mi to nedalo a začal jsem se o jaderné reaktory zajímat z té jejich horší stránky. Zajímal jsem se o to, co vlastně vyvrhl ten mrak z Černobylu a jak se to dotklo území Československa. Zjistil jsem, že to bylo velmi pečlivě ututláno. Soudruzi to zařídili, abychom se nikdy nic nedozvěděli. Podívejte se například na Wikipedii zde. Údaje o zamoření Slovenska a Čech zde nenajdete. Víme, že bylo zamořeno Rakousko a Švýcarsko, ale údaje pro Slovensko a Čechy nenajdete. Našel jsem jen, že například maso divočáků na Šumavě je stále radioaktivní viz zde. Položím tedy panu Wagnerovi takovou první řečnickou otázku – a co maso českých houbařů, to je také radioaktivní?
Zde je graf, co bylo z rektoru vlastně vyvrženo do ovzduší. Dopídil jsem se, že v 5-10 cm horní vrstvě půdy v ČR bude zejména radioaktivní Cesium ještě pěkných pár desítek let, i když poločasy rozpadu radionuklidů jsou: Jód 131 – 8 dní, Telurium / Jód 132 – 3,2 dny, Barium / Lavrentium 140 – 12,7 dnů, Zirkonium / Niob 95 – 64 dnů, Ruthenium – 2,9 dnů, Cesium 134 – 2,1 roku, Cesium 137 – 30 let, (Černobyl 4/1986). Nejnebezpečnější je tedy Cesium 137, protože vydrží v půdě nejdéle. Další méně stabilní radionuklidy s vyšším atomovým číslem se na něj rozpadají.
Další a konečnou ránou do mého přesvědčení o prospěšnosti jaderné energetiky byla jaderná havárie ve Fukušimě v Japonsku (3/2011) popsaná viz zde. Více než polovina území Japonska je zasažena radioaktivitou do té míry, že se z toho ta země bude vzpamatovávat ještě po desítky let. Viz zde. Je to již šest let, ale oceány jsou stále silně zamořeny radiací viz mapa zde. Byla zasažena pobřeží Ruska, Aljašky, Kanady, USA a celé jižní Ameriky.
Při tom jsem se ještě zpětně chtěl podívat na havárii Three Mile Islands v USA (3/1979) viz zde. Při tom jsem se dozvěděl, že jen v USA bylo celkem 99 nehod jaderných reaktorů – viz zde. Podobně v Rusku jich byly desítky, ale nikdo nám o tom nikdy nic neřekl. Poslední byla cca pře 14 dny viz zde a zde a opět ticho po pěšině.
Velmi podrobně jsem zabýval příčinami těchto tří havárií stejně jako jejich následky. Věřil jsem v preciznost japonské techniky, protože s ní léta pracuji. Šokovalo mě, jak mizerně byly navrženy všechny záložní systémy v JE Fukušima. Záložní generátory prostě stály venku mezi halami a byly spláchnuty jako krabičky od sirek. Nechtěl jsem věřit, že může jen tak dojít k roztavení jaderného paliva při všech těch bezpečnostních opatřeních, které každý reaktor samozřejmě má a přece se to stalo. Dodnes teče do moře 300 tun radioaktivní vody každý den. Šokovala mě i zjištění z Ruska a z USA. Prostý občan by si měl uvědomit, že pokud se nestane nějaká nehoda, tak se nikdy nic nedoví.
Tyto tři jaderné katastrofy mě definitivně přesvědčily o tom, že provozování jaderných reaktorů je natolik nebezpečné, že pro tak malou zemi, jako je ČR je toto riziko dlouhodobě neúnosné a nepřijatelné. K podobnému závěru přišly i stovky jiných lidí na celé planetě a proto se jaderný průmysl téměř zastavil a fyzicky klesá již po dlouhou dobu. Německo odstaví všechny své jaderné reaktory do konce roku 2022. Jiné země alespoň nestaví nové jaderné reaktory. Je to prostě nebezpečné a tečka.
Naše jaderné reaktory bychom měli nechat přirozeně dožít, odstavit je z provozu, palivo vyvézt, ochladit ho a pak vše dekontaminovat. Co s tím vyhořelým palivem, tak to opravdu nevím. Odhaduji, že to vše bude trvat asi tak 50-80 let a bude nás to stát tak asi 500 – 1000 miliard korun.
Pro pana Wagnera jsem jako elektroinženýr obeznámený s provozem jaderných reaktorů v ČR zformuloval několik takových praktický otázek, odpovědi na něž by veřejnost určitě zajímaly:
1) Odkud nyní dovážíme jaderné palivo a kolik asi stojí?
2) Jak je nové palivo vezeno přes území ČR do elektráren a není to nebezpečné?
3) Kolik procent kapacity meziskladů vyhořelého jaderného paliva Dukovany a Temelín je již nyní využito?
4) Jaká je technická životnost kontejnerů Castor v obou jaderných elektrárnách?
5) Kolik tun vyhořelého radioaktivního paliva je již celkem v obou meziskladech?
6) Kdy bude dokončena dekontaminace těžebního prostoru Ralsko a kolik to bude stát?
7) Jaká je celková kontaminace povrchu České republiky radionuklidy zejména po těžbě uranu?
8) Jaká je alternativa pro definitivní uložení vyhořelého paliva, pokud se úložiště v ČR nenajde?
Poznámka na závěr – Brno – Dukovany = 40km, Temelín – Praha = 117km
Oldřich Maděra
