Měla jsem tuhle takový báječný den. Začal tím, že jsem se pokusila hned po ránu zapsat dítko do jedné základní školy. Podotýkám, že do takzvané spádové školy. Škola konstatovala, že nemá volnou kapacitu. Na mou námitku, že spádová škola přeci dítě ze své spádové oblasti brát musí, mi bylo řečeno, že to je sice pravda, že musí, ale když místo nemá, tak ho prostě nemá, takže nemůže.


I podnikla jsem pokus zapsat děcko do školy jiné, nespádové. Jaké bylo mé překvapení, když mi bylo řečeno, že místo jaksi není, leda že bych chtěla, aby absolvovalo přijímací zkoušky, a pak by bylo zapsáno do výběrové třídy se speciální výukou matematiky. Ne, nechtěla jsem; prostě jen chci dostát své zákonné povinnosti a úplně normálně posílat normální dítě do normální základní školy, nic víc, nic míň.

Otázkou ovšem je, zda ještě něco jako „normální základní škola“ dneska vůbec existuje v množství větším než malém. Jak to tak totiž začíná vypadat, školy se rozdělily na ty pro „chytřejší“ a na ty pro „hloupější“. Lépe řečeno, alespoň mají mezi rodiči takovou nálepku. Ale úplně obyčejnou, normální, průměrnou základku aby jeden hledal lupou a na druhé straně republiky.

Když jsem tedy jaksi neuspěla při pokusu splnit jednu ze svých povinností, rozhodla jsem se stát uspokojit alespoň splněním jiné mé povinnosti. Když stát není schopen zabezpečit povinnou školní docházku, třeba bude schopen zabezpečit povinnou předškolní docházku pro mého dalšího potomka? Od září totiž platí pro všechny předškolní děti povinnost navštěvovat školku.

Nu, mělo se brzy ukázat, že tak snadné to nebude. Školka číslo 1, nám nejbližší, pochopitelně měla plno. Co čert nechtěl, příslušné dítko dosud nemělo po přestěhování přehlášeno trvalé bydliště, tudíž spádová školka se nacházela přesně 1 hodinu 20 minut jízdy autem. Můj pokus o stažení přihlášky z webových stránek školky se ukázal jako zhola zbytečný, neb na telefonický dotaz nám byla paní ředitelkou sděleno, že pro přihláškový formulář si v době průmyslové revoluce 4.0 musíme dojet osobně, a to v konkrétní hodinu.

Fajn, vzala jsem si tedy v práci volno, naložila své předškolní potomky do auta a vyrazila na cesty. Po vyzvednutí formuláře ze spádové školky se na mě paní ředitelka usmála a poučila mě, že ji to velice mrzí, ale že nás přijmout nemůže, ačkoliv ze zákona musí, jelikož má plno. Na mou námitku, že je zákonnou povinností státu zabezpečit možnost splnění zákonné povinnosti jeho občanů – neboli když mi stát poručí, že mám dítě vrznout do školky, musí mi to taky umožnit – mi poradila, že má takový dobrý tip, a totiž jednu nově otevíranou školku asi dalších 15 minut jízdy odtud.

Návštěva školky číslo 3 skončila naprostou katastrofou. Ano, mají ještě volno. Ano, přijmou nás. Cože, my chceme domácí předškolní vzdělávání? A víme jako, že budeme muset chodit na přezkušování, jestli se naše předškolní dítě doma dobře vyvíjí? Aha, víme – a přesto si to nechceme rozmyslet?! (Obě přítomné paní učitelky po sobě házely výmluvné pohledy, jimiž si posílaly kouřové signály o tom, jací jsme asociálové.) Aha, rozmyslet si to nechceme. Aha, víme to naprosto jistě. A jaké že k tomu máme důvody…? Aha, doba jízdy od bydliště, matka se stejně doma stará o více malých dětí, takže nemá důvod jedno z nich posílat do školky, speciální dieta pro dítě, a obecně princip. Hm – a to jako tu dietu vážně dítě musí dodržovat? A víme to jako jistě? A máme na to papír? A co jako kdyby dietu porušilo – nepřeháníme to trochu? Aha, sanitka, hm… (Paní učitelky po sobě trochu pomrkávají, jako že to ta bláznivá matka – laktačka jistě notně přehání.) A co jako maminka myslí tím principem? Jak jako státní buzerace?!! Co je za buzeraci na tom, že stát má zájem, aby dítě šlo do první třídy řádně socializované?!




Loading...